Michal Horáček nedostal příležitost promluvit na výročí 17. Listopadu na Václavském náměstí. Tam mohli mluvit jen ti, kteří podle organizátorů mají „kladný vztah k hodnotám tohoto dne“.
Organizátoři jakékoliv demonstrace mají svaté právo, aby na jejich akci vystoupil ten, koho tam chtějí vidět. Na koncertu na Václavském náměstí pak z devíti kandidátů na prezidenta promluvili Jiří Drahoš, Pavel Fischer a Marek Hilšer. Na tom by nebylo vůbec nic zajímavého, pokud by to nebylo doprovázeno docela „vtipným“ komentářem organizátorů. Na koncertu totiž mohli vystoupit ti z prezidentských kandidátů, kteří nejvíce „ztělesňují hodnoty 17. listopadu“.
reagoval další prezidentský kandidát Michal Horáček
„Nevím, proč bych já, aktivní aktér revoluce a účastník všech jednání, měl být s listopadem spojován méně prezident než ti, kteří tam nebyli,“ ohradil se Horáček už v pátek na sociálních sítích.
Organizátoři se pak Horáčkovi omluvili s poznámkou, že jim dával Horáček najevo to, že je „nepotřebuje“. Ještě před omluvou pak organizátoři tvrdili, že Jiřího Drahoše podle jakéhosi průzkumu nezná skoro třicet procent oslovených, zatímco Horáčka nezná jenom necelých deset procent. Pikantní navíc bylo i to, že organizátoři nedovolili Horáčkovi promluvit i potom, co mu Marek Hilšer nabídl polovinu svého času.
Tato bouře ve sklenici vody by nestála za řeč, kdyby to současně neukazovalo na docela pěkný zmatek v duších reprezentantů neziskových organizací, které koncert pořádaly. Na Michala Horáčka si dobře pamatuji z událostí listopadu 1989. Poněkud mi to připomíná slovenskou zkušenost s oslavami Slovenského národního povstání z roku 1944. Čím delší doba od povstání uplynula, tím více „partyzánů“ se oslav účastnilo. A opravdoví aktéři bojů si na ně nemohli upamatovat.
Cíl pořadatelů koncertu, totiž dát prostor těm kandidátům, kteří nejlépe ztělesňují hodnoty 17. listopadu aniž by nakonec museli mít nějaký osobní vztah k těmto událostem, je alarmujícím příkladem toho, jak se může oslava událostí, které změnily historii Československa, zvrhnout.
Paradoxem je, že další „muž 17. listopadu“ účast na oslavách odmítl s tím, že na nich „budou exhibovat lidé, kteří proti komunismu vůbec nebojovali“. A řadu spoluzakladatelů Občanského fóra (OF) namíchnul tím, když prohlásil, že program OF napsal on sám. Toto Zemanovo tvrzení označil například Horáček jako lež. Nepochybuji o tom, že program OF skutečně Zeman psal – později se ukázalo, že on na psaní politických textů má nos -, ale to tehdy skutečně nebylo podstatné. Nicméně, obávám se, až budeme slavit 30. výročí listopadového převratu, jaké „novinky“ o tomto výročí nám opět budou překládány k uvěření.
