Některé strany v PS PČR si stěžují, že po nich kdysi chtěl Miloš Zeman 101 podpisů dokonce notářsky ověřených. Nyní se podivují nad tím, že Zeman nic takového po Andreji Babišovi nepožaduje. Mají k tomu důvod?
Česká ústava je psána tak, jako všechny ústavní texty. Předpokládá, že se politici budou řídit nejen literou, ale zejména „duchem“ ústavy. Pokud se do funkcí dostanou lidé s „tvořivým talentem“, je ústava schopná „posvětit“ ledacos.
Česká ústava z roku 1993 předpokládala, že prezident republiky je volen poslanci a senátory dvoukomorového parlamentu. První prezident Česka Václav Havel měl takovou autoritu, že si v podstatě nikdo ze stran, které se vážně ucházely o to spravovat tento stát ani nedovolil volbu prezidenta zneužívat pro své politické záměry.
To se dramaticky změnilo, když Havel absolvoval své druhé volební období a bylo třeba zvolit jeho nástupce. V tomto případě se již rozeběhla zákulisní jednání takovým způsobem, že tehdy vládnoucí ČSSD klidně potopila svého bývalého předsedu vlády a zvolila „úhlavního nepřítele“ Václava Klause prezidentem. Druhá volba Václava Klause pak byla doprovázena takovými excesy včetně zasílání nábojů, že vznikla „poptávka“ po přímé volbě prezidenta. Je smutnou vizitkou někdejší Nečasovy vlády, že přímou volbu prosadila a že tato změna vydržela, zatímco jiné zákonné normy, pro český stát daleko potřebnější, vyšuměly s náporem vlády Bohuslava Sobotky. Miloš Zeman se tak stal prvním přímo zvoleným prezidentem a vzhledem k jeho povaze či naturelu využil své funkce k prosazování svých osobních zájmů.
K tomu mu samozřejmě napomohla „náhoda“, a to pád vlády Petra Nečase, který byl upleten v Olomouci a v němž Nečas nejen ztratil nervy, ale doslova se rozklepal strachy. Jeho abdikace se ve světle pozdějších výroků soudů jeví jako naprosto chybná a jenom nahrála Miloši Zemanovi i současnému kandidátovi na premiéra Andreji Babišovi. Zeman jenom využil situace a bez ohledu na mínění poslanecké sněmovny jmenoval premiérem svého oblíbence Jiřího Rusnoka, dnešního guvernéra ČNB. Tato vláda přiměla poslaneckou sněmovnu k bezprecedentnímu rozhodnutí „rozpustit se“ a v předčasných volbách došlo k politickému zemětřesení a na scénu vstoupil Babiš a jeho hnutí ANO.
Miloš Zeman jednal v rozporu se „zvyklostmi“, jako přímo zvolený prezident se na sněmovnu „vykašlal“ (proč by ne když na hlasech poslanců nebyl závislý!) a zrežíroval předčasné volby. Po volbách ale Zeman utrpěl nezdar (nepíšu záměrně porážku), když se mu nepodařilo zlikvidovat Bohuslava Sobotku vnitrostranickým „pučem“. Nicméně po celou dobu Sobotkovy vlády Sobotku nepodpořil v ničem a při jeho demisi/nedemisi na jaře letošního roku mu to dal s plnou parádou najevo. Pak už musel jenom čekat na výsledek voleb, který jen potvrdil dominanci ANO a Babiše.
V situaci, kdy všechny strany s jedinou výjimkou SPD nechtějí s ANO do vlády, a rýsuje se tak menšinová vláda hnutí ANO, by byl požadavek 101 podpisů (mimochodem také ústavou nepředpokládaný podobně jako akt "pověření" od prezidenta jednat o sestavení vlády) nadbytečný. Je skutečně jenom na prezidentovi jaké mantinely pro vznik vlády určí či dovolí. K tomu stačí jen dodat, že druhá vláda Václava Klause také neměla stojedničku a menšinová vláda Miloše Zemana i vlády Mirka Topolánka rovněž ne. Ohánět se 101 je tudíž politika a nikoliv nějaká nutná podmínka. Možná, že si budeme muset naopak zvyknout na to, že při devíti stranách v poslanecké sněmovně nic jiného než menšinová vláda nejsilnější strany nemá smysl. Podobně fungují i vlády v jiných zemích s poměrným systémem hlasování do poslanecké sněmovny v řadě zemí Evropy.
Požadovat 101 podpisů pro vznik vlády je tak za současného složení poslanecké sněmovny nesmysl.
