Článek Tomáše Haase rozebírá široce, proč nechce na Východ, ale současně nechce být na TOMTO Západě. Já nechci být zejména na TOMTO Východě – ať už v demokracii po rusku či po turecku.
Tomáš Haas napsal stať, která je plná kritiky EU. Nazval ho Z EU je klub sebevrahů a obsahuje mnoho tvrzení, se kterými nemohu souhlasit.
Podle Haase je pro Západ "nepřítelem č. 1 Rusko". To Rusko, které obsadilo Krym na základě plebiscitu tamních občanů, kteří se rozhodli pro připojení k Rusku. Navíc v situaci, kdy Západ „podporoval svržení demokraticky zvoleného režimu na Ukrajině“, kde dnes oslavují „fašisty a Banderovce“.
S tím vším se nechá velmi dobře polemizovat, nicméně to nemám v úmyslu. O demokracii na Ukrajině si nemá cenu dělat iluze, ovšem stejné iluze si není třeba dělat ani o demokracii v Rusku. Tyto „východní demokracie“ jsou ostatně to poslední, co bych si přál na našem území, potažmo v celé EU. Nicméně, klasické evropské demokracie, Británie a Francie, jsou stále mým vzorem, ačkoliv je naši bolševici i část demokratické prvorepublikánské garnitury kritizovali za to, že nás vydaly v roce 1938 napospas Hitlerovi. Právě tehdy byly obě tyto země nejblíže termínu „spolku sebevrahů“. Naštěstí měla Británie Churchilla a s ním nastoupil do Downing Street 10 zdravý rozum a začátek konce Hitlera. Právě Británie se nikdy nepropůjčila takové politice v EU, z níž dnes jakoby není žádné východisko. Po opravdovém plebiscitu v Británii – ne tomu pseudoplebiscitu na Krymu pod patronací vojáků „neznámého původu bez výložek a hodností“ – se Británie rozhodla odejít z EU a vystoupila tak z, podle Haase, sebevražedného klubu.
Na sebevražedný klub nevěřím ani v případě Francie, která se potýká s terorismem a kde se současná vláda socialistů s velkou pravděpodobností ocitne po příštích volbách v zasloužené opozici. Sebevrahy nejsou ani východní státy EU, které o sobě dávají stále více vědět, i ta naše nemastná neslaná vláda ČSSD už bubnuje na poplach.
Tím hlavním důvodem problému Západu a TÉTO chvíle je ale ztráta vůdčí role USA za vlády Obamy. I demokratické společenství států Západu naší euroatlantické civilizace potřebuje mít ve svém čele člověka, který se nebojí nést odpovědnost za mocenská rozhodnutí. V éře Obamy jsme viděli pouze defétismus. USA vyklidily zcela své pozice v Iráku a nyní se pokoušejí tuto chybu napravovat leteckými údery. Vzhledem k malé akceschopnosti irácké armády se však tato taktika míjí efektivitou. IS je sice v defenzívě, ale zdaleka ještě není poražen. Stažením amerických jednotek z Iráku se vytvořilo mocenské vakuum, které vyplnili islamisté všeho druhu a rozpoutali na tomto území vládu tyranie, před níž prchaly miliony lidí, nejprve do států kolem Sýrie a Iráku, po několika letech vzali tito uprchlíci útokem Evropu. Než se Evropa zmohla na účinnou akci – a pohříchu to nebyla EU, ale státy na balkánské trase – přišlo do Německa milion imigrantů , často bez jasné identity. A bezesporu jenom tato německá neopatrnost si zaslouží nálepku „sebevražedná“.
Volby nejen ve Francii, ale i blížící se celoněmecké volby, budou zpytováním svědomí současných vlád o tom, co dělaly naprosto chybně. Velkorysá pomoc pro válečné uprchlíky byla zneužita řadou ekonomických migrantů a s nimi se do Evropy a Německa svezli i dnešní teroristé v Bavorsku. Právě na to bylo Německo upozorňováno i státy V4, které jako první v EU zavedly pro migraci přísné podmínky. A i díky tomu mají dnes státy V4 relativní klid.
Závěrem – není nutné oslavovat Rusko jako stát, který „neztratil rozum“. O tom, že Rusko bude mít a možná už má obrovské potíže se svými muslimy není třeba vůbec pochybovat. Však také v Sýrii působí možná tisíce muslimských vojáků/teroristů(??) původem z Ruska. Není nutné Rusko považovat za „Etalon soudnosti“ a vedle toho EU vidět optikou „Klubu sebevrahů“. Faktem je, že Rusko i Západ se v boji s radikálním islamismem vzájemně potřebují. Čím dříve si to v Moskvě i Washingtonu uvědomí, tím dříve se začne i bruselský „klub sebevrahů“ chovat racionálně.
