Česká média komentující výsledek polských prezidentských voleb opět zamíchala do svých komentářů „proevropskou“ kritiku Polska. Údajně Duda vyhrál jen tak, tak. Jaká jsou fakta?
Po oznámení výsledku exit-poolu po uzavření volebních místností se zdálo, že Andrej Duda vyhrál skutečně jen a jen o prsa. Pozdější upravené odhady už byly pro Dudu příznivější a téměř konečné výsledky mu přisuzují přes 51 % hlasů voličů.
Lidovky.cz v komentáři k volbám napsaly toto:
Pod titulkem Vítězství Dudy zachránilo polskou vládní stranu, konzervativcům hrozila vážná krize se lze dočíst například: PiS ovládá většinu zásadních institucí polského veřejného života, včetně klíčových postů ve státních firmách i veřejnoprávních médiích. Těší se i podpoře v Polsku stále vlivné katolické církve. Strana si oblibu lidí získala štědrými sociálními programy, jako jsou příplatky na děti nebo třinácté důchody. PiS ale prosadilo i kontroverzní změny v justici, které podle domácích i zahraničních kritiků porušují nezávislost soudnictví. Evropská komise kvůli nim pohnala Varšavu před unijní soud. Michal Baranowski z organizace German Marshall Fund agentuře DPA řekl, že po znovuzvolení Dudy je třeba počítat s pokračováním politiky, kdy v některých případech polští představitelé porušují právo a hodnoty Evropské unie.
A o něco dále – Podle onet.pl je dobrý výsledek Trzaskowského pro PiS „varovným signálem“, aby zahájila debatu o tom, proč i přes nákladnou sociální politiku dala skoro polovina voličů jejímu kandidátovi červenou kartu. Stranu na podzim čeká volební sjezd.
Nyní je třeba obrátit se na fakta, a ne dojmy tak zvaných „proevropských sil“. Když v roce 2015 Duda porazil tehdejšího prezidenta Občanské platformy, vyhrál s počtem hlasů v procentech podobným jako v tomto roce. Volební účast byla o něco více než 55%.
V letošních volbách získal podle neúplných výsledků, když bylo sečteno více jak 99,9 % hlasů, Duda 51,21 % a jeho vyzyvatel 48,79 %, přičemž k volbám dorazilo tentokrát přes 68 % voličů, tj. pro Dudu i jeho vyzyvatele hlasovalo mnohem více lidí, procenticky se však volební výsledky liší jen minimálně. Z toho lze usuzovat jen na jedno jediné, oběma kandidátům se podařilo „mobilizovat“ mnohem více svých příznivců než před pěti lety. Poměr sil však zůstal více méně zachován. Lze tedy konstatovat, že situace v Polsku je v zásadě stabilní a žádná takzvaná „krize“ konzervativcům nehrozí.
Co se „porušování evropských hodnot“ týče, je to obvyklá floskule komentátorů, kteří se zaštiťují EU od rána do večera. Polsko jako jedna z velkých evropských zemí má zájem na tom, aby jeho názor byl slyšet. Je to největší stát V4 a jeho hlas tak při souladu celé V4 podporuje přes 60 milionů lidí. To už je síla Itálie, více jak Francie a o něco méně než má Německo. Síla Polska i celé V4 pak ještě vzroste ve chvíli, kdy se tyto státy stanou čistými plátci do společné kasy.
Závěrem snad jen tuto poznámku. I kdyby vyhrál kandidát opozice, nic podstatného by se na polské zahraniční politice nezměnilo. Tu podobně jako v Česku třímá pevně v rukách polská vláda a prezident jí přímo nemůže nijak zásadně ovlivnit. Pokud se „proevropské síly“ opájely nadějí na změnu v případě vítězství opozičního kandidáta, ukázalo se, že tyto naděje nenašly naplnění. Navíc se domnívám, že by i jiný prezident než Duda spolupracoval s vládou, než aby čelil výtkám, že své zemi podráží v EU nohy.
