Stokrát opakované nepravdy a obavy poslankyně Chalánkové (Top 09).

Když slyšíme, kolik polopravd nebo lží říká paní poslankyně o české náhradní rodinné péči, jak jí můžeme věřit to, co říká o norském systému?

Paní doktorka Chalánková, Norsko a pěstouni – tato trojice na Vás v poslední době juká skoro z každé televize, rádia nebo novin, i když kontext se pomalu mění. Z obdivované bojovnice za práva nevinných dětí se paní poslankyně stává propagátorkou ústavů, která jako kolovrátek opakuje stále stejné nesmysly, ať se jí moderátoři i přizvaní odborníci ptají, na co chtějí...

Naposled jsme to mohli vidět v pořadu DVTV: moderátorka položila dvanáctkrát (!) stejnou otázku, ale paní doktorka nebyla schopna či ochotna odpovědět.

Otázka zněla: „V čem je ústav pro děti lepší než přechodná pěstounská péče, byť jen na pár měsíců?“

Odpovědi paní doktorky: „Ne, o tom ten problém není...“, „Vůbec si nemyslím, že by to mělo být takto vyhrocené...“, „Mohlo by docházet k syndromu vyhoření u pěstounů...“, „Jistě, jako pediatr jsem si vědoma, že je dobře, když dítě přilne...“, „Musíme transformovat ústavy...“, „Ústavní péče není lepší, ale přechodnou pěstounskou péči nepotřebujeme...“, „V tom problém není...“, „My chceme, aby ubyly děti v ústavech, ale ne do PPPD, ale aby zůstaly v rodině...“

Paní poslankyně evidentně neposlouchá renomované odborníky, kteří s ní při různých příležitostech veřejně diskutují (např. Ria Černá nebo Věduna Bubleová), jinak by své oblíbené nepravdy a demagogická tvrzení musela opravit. Tak to zkusíme ještě jednou a pomalu:

Blud MUDr. Chalánkové (dále jen BMCH): Přechodná pěstounská péče není ve středoevropském prostoru tradiční.

To je evidentní nesmysl. Zaprvé je dobře známo, že jsme poslední zemí v Evropě, která zavedla upřednostnění pěstounské péče před ústavní. Jak to, že i Bulharsko, Rumunsko či Slovensko za posledních deset let výrazně snížily počet dětí v ústavní péči? Slovensko, které je nám mentalitou i historií nejbližší, mezi lety 2002–2013 snížilo počet dětí do tří let v ústavní péči o 90 %, !!!  V ČR pouze o 25 %.!!!

O jaké tradici to tedy hovoří? Jedině komunistické, což z úst poslankyně  za Top 09 je zarážející..  Za první republiky u nás existovalo mnoho forem pěstounské péče, ovšem po r. 1948 začal být tento systém destruován a v roce 1952 bylo skoro ze dne na den 5 000 dětí odebráno z pěstounských rodin a umístěno do ústavů. Musíme jen doufat, že se jí nezalíbí i další z komunisty protežovaných způsobů „péče“ o národ...

BMCH: Hrozí odebírání dětí, protože bude mnoho pěstounů, ale málo dětí, tak je možné, že je budou úřady odebírat účelově, aby měly děti pro pěstounský byznys (někdy s douškou: jako je to v Norsku).

To, že v ČR je zatím 370 pěstounů na přechodnou dobu, ale 1700 dětí v kojeneckých ústavech (většinou přejmenovaných na dětská centra), k vyvrácení zřejmě nestačí. Přitom pokud by k tomuto hypotetickému nebezpečí přece jen došlo, je přece velmi jednoduché přebytečné pěstouny vyřadit z evidence – je to mnohem snazší, než se zbavit špatného poslance. Pěstoun není zaměstnanec, nemá právo na odstupné, takže není nic snazšího...

Zajímavé je, že při obavách z byznysu, poukazuje na sociální pracovnice, úředníky. neziskovky a pěstouny.Ale zcela " zapomíná " na soudce ! Soud rozhoduje zda a kam bude dítě umístěno..

BMCH: V ústavech nejsou děti bez rodičů, ale většinou matky s dětmi!

Tuhle lež vyvrátila mj. ředitelka Dětského centra v Sulické MUDr. Lukešová, která ve zprávách televize Prima ( 2/2015) uvedla: „Máme tu 80 dětí a desítku matek.“ Zpráva Ústavu zdravotnických informací zveřejnila jasná čísla: v r. 2012 bylo v KÚ celkem 1700 míst pro děti do tří let a 66 míst pro matky. Tak si paní poslankyně představuje většinu?

Již tradiční je BMCH: V ústavech jsou děti se souhlasem rodičů, musíme brát ohled na jejich názor.

Tohle oblíbené tvrzení je už k smíchu – copak je opravdu možné tvrdit, že když si někdo přeje deprivovat dítě, tak nezbývá, než mu vyhovět ? Hlavně pokud je to rodič, který se nestará! V době kdy je opět debata na téma povinného očkování, kde přání rodičů (kteří se starají) není důležité ?

Odpůrci přechodné pěstounské péče, tvrdí, že nejsou pro ústavní péči (přiznání není dnes už odborně ani politicky únosné), ale že dítě má jít co nejdříve do definitivní rodiny.

To zní pěkně a je to pravda – s tím souhlasí i PĚSTOUNI, ale obvykle to „co nejdříve“ trvá nejméně několik měsíců!

Modelová situace: V porodnici je opuštěné miminko, matka dala souhlas s adopcí. Co teď s ním? Samozřejmě vybrat vhodnou adoptivní rodinu, jenomže v tomto případě dítě není tzv. právně volné. Biologická matka má ochrannou lhůtu šest týdnů (a podle nového občanského zákoníku následně ještě další tři měsíce). Adoptivní rodiče, kteří několik let čekají na miminko, by tedy museli počítat s tím, že si během této doby matka může vše rozmyslet a chtít své dítě zpět. Někteří adoptivní žadatelé toto riziko podstoupí, ale není jich většina. A je to pochopitelné.

Jsou i situace, kdy matka nedá souhlas s adopcí, ale o své dítě se nechce starat. Nebo třeba chce, ale musí napřed vyřešit závažné problémy, např. s drogami.

Ve všech těchto situacích musí o dítě pečovat někdo jiný – pokud to nebudou přechodní pěstouni, musí jít do ústavu.

Tzv. neziskovky, které mají všechna Akreditační povolení, se jí také nezamlouvají...Asi má pocit, že není důležitá KVALITA přípravy...

Výmluvnou tečkou na závěr je tvrzení, že ona ve své lékařské praxi naučila skoro všechny matky pečovat o děti. Nezbývá než konstatovat, že je škoda, že v praxi nezůstala – možná bychom díky ní nepotřebovali nejen pěstouny, ale ani žádné jiné formy náhradní rodinné péče. Byli bychom první nejen v Evropě, ale na celém světě!

Ale hlavně, pěstounská péče je pro ty děti u kterých se to nepodařilo...