Přechodná pěstounská péče se konečně objevuje v médiích

Poslankyně Chalánková (TOP 09) již pomalu mění rétoriku, své kampaně proti přechodným pěstounům. V Událostech řekla : "POKUD BY soudy rozhodovaly, rychle a správně, tak by potom tam to přechodné období nemuselo být" Důležité je ovšem: slovo POKUD a také opětovná NEPRAVDA, i kdyby soudy pracovaly nejrychleji, kvůli ochranným lhůtám by to trvalo minimálně 4 měsíce...

Opakování je matka moudrosti, nemám potřebu se vyjadřovat na jiné téma, takže opět : 

Nedávejme české děti do ústavů!

Nechce se věřit, že ještě v roce 2015 někteří obyvatelé České republiky mají názor, že ústavní péče je lepší než péče pěstounská. A co víc, že osvěta dosud nedolehla dokonce i k některým poslancům! Jsme poslední země v Evropě, která stále umožňuje umísťovat malé děti do ústavů. I Slovensko má pěstounskou péči na přechodnou dobu již 10 let.

Dnes se prostě už ví, že emoční potřeby malého miminka, třeba nedonošeného, jsou v nejranějších fázích jeho vývoje stejně důležité jako potřeby základní (teplo, jídlo...), že mezi ně zkrátka patří. I z inkubátorů se miminka vyndávají a berou do náruče. A u opuštěných miminek to najednou neplatí? Ta snad individuální péči a náruč nepotřebují? Vždyť dokonce jinak šetrné zdravotní pojišťovny proplácejí pobyt doprovodu dítěte v nemocnici do šesti let věku. Proč asi?

Zápis na matrice malé miminko většinou akutně nezajímá (alespoň nejsou doloženy žádné případy). Ono spíš potřebuje, aby je někdo pozorně opatroval a držel v náruči. Pokud se nemůže či nechce starat biologická rodina, je třeba poctivě hledat nejlepší ze všech ostatních (ne tak dobrých) variant miminkovy budoucnosti. Na tom spolupracují OSPODy (orgány sociálně právní ochrany dítěte, tedy určené sociální pracovnice) a soudy. Může se někdy zdát, že nejsou dost rychlí (a může to tak i být), ale tahle agenda bývá složitá a některé případy připomínají hádání z křišťálové koule. Kromě toho běží zákonem stanovené lhůty, před jejichž uplynutím nelze rozhodnout definitivně.( Znám situace , kdy i tzv. právní volnost není rozhodnuta ani v 10 měsících dítěte, ač ZÁJEM bio rodiny NENÍ ). V životě miminka to je celý dosavadní život! Máme vůbec představu, co všechno musí za tu dobu takový drobeček stihnout? Ústavní péče, jakkoli profesionální, nemůže naplnit emocionální potřeby dítěte a speciální pedagogové ji nazývají pobyt v nepodnětném prostředí.

Proto buďme rádi, že se i v naší zemi najdou lidé, kteří jsou schopni a ochotni nejmenším dětem rodinné prostředí vytvořit dočasně, než budou moci jít do své definitivní (biologické, pěstounské, nebo adoptivní) rodiny.

Často se přechodní pěstouni setkávají s dotazem, jak mohou miminko nejdéle po roce (zákonem stanovená hranice) dát, jak se s ním mohou rozloučit. Pro snazší pochopení je dobré si představit, že hlídáte děťátko vaší sestry nebo kamarádky, která je nemocná. Vy se o ně budete starat, jak nejlépe budete umět, ale až se jeho máma uzdraví, budete přece mít radost a neřeknete jí: „Promiň, já ti ho nedám, my už jsme si na sebe zvykli!"

Rovněž představa, že přechodný pěstoun a dočasně mu svěřené miminko k sobě nesmějí přilnout, aby se dítěti nezpůsobilo trauma, až bude muset svou citovou vazbu „přetrhnout“, je nesmysl. Žádnému dítěti zážitek láskyplného vztahu, byť by byl dočasný, nemůže uškodit, naopak je vnitřně obohatí a posílí. A u miminek se dokonce hraje o celou schopnost vztahy si vytvořit a cítit se v nich bezpečně. Je dobře prokázáno, že láskyplný vztah se při citlivém a odborném předávání dítěte do definitivního prostředí daří velmi dobře překlopit na novou rodinu. A přesně k tomu jsou „přechodkáři“ připravováni a školeni. A není neprofesionální, když si pěstoun rozloučení obrečí. Pokud se dítě dostalo do dobrého prostředí, jsou to zároveň slzy radosti.

Každopádně ale pečovat na přechodnou dobu mohou jít jen lidé srozumění s faktem, že láskyplný vztah, který zcela naplno budují, je jen dočasný, dokonce že to je jejich cíl. Pokud si to vy osobně představit neumíte, určitě nechoďte dělat přechodného pěstouna, ale zároveň se snažte pochopit ty, kdo to dokážou. Vždyť každý máme jinou povahu a schopnosti. Mnozí lidé si neumějí představit, že by někoho operovali, ale nevyčítají chirurgům, že oni toho schopni jsou.