Už vím proč

Je to fajn práce. Spojuje v sobě všechno, co jsem po padesátce hledal. Trochu pohybu, řízení auta, jsem svým pánem, hlavně už nemám žádné podřízené a naopak mám přesně dáno, co, kdy a jak udělat, aby byl úkol splněn.

Jsem pěšáčkem ve veliké bitvě doručování pošty z místa A do místa B a to tím, že se starám o místo A. Aby bylo prázdné a vydalo každodenně své plody.

Dost ale romantického úvodu. Vybírám schránky, to je celé. Odpoledne před čtvrtou sednu do dodávky České pošty a do zhruba půl osmé mám před sebou 80 kilometrů a 62 poštovních schránek. Šedesátdvakrát vysednu, vezmu do ruky modrý vak, nasadím jej na schránku, tu odemknu a pak s plnějším vakem nasednu a jedu o dům, pardon, o schránku dál. Většinou po okreskách, ale dobrou čtvrtinu i v docela velkém městě, na české poměry dokonce v tom největším.

Každý, kdo nastoupí do nového zaměstnání, si zpravidla neodpustí pocit, že by se to přece dalo dělat jinak, trochu lépe a že je fakt divné, že na to musel přijít až on. Nebo ona. Ona snad ještě častěji. I mně se honilo hlavou, proč, sakra, proč se jezdí pro jeden, dva pytle dopisů dodávkou a ne nějakým malým osobáčkem. Sám jsem si po čase odpověděl tak, že manažeři si asi dobře spočítali, že přes den je dodávka nutná na větší náklady a provozovat další, byť menší auto na pouhé tři hodiny denně se nevyplatí, navíc když ta dodávka jezdí na CNG.

Přes rok trvalo, než mi osud nadělil další důvod a snad mnohem pádnější. Vyjel jsem ten den jako jindy a první kilometry mne vedly po metropoli. Úzké ulice, zaparkovaná auta po obou stranách jednosměrek, no, tak právě tady jsou ty první oranžové bedýnky na lidskou komunikaci.

Blížím se k další z nich, takže přibrzdím, juknu do zrcátka, ať vím, komu zase ukradnu minutku jeho života čekáním, až se budou dopisy sypat směrem k adresátovi a jen tak letmo zaregistruji na chodníku skupinku, dva dospělé a malou slečnu. Skoro už stojím, když vzduch prořízne tak zoufalý dětský výkřik, že okamžitě došlápnu brzdu až na podlahu, aniž v první chvíli tuším proč. Jen reflex. Holčička napravo ode mne mává rukama, pak ukazuje někam pod dodávku a já pořád netuším. V tom zakvílí – lepší výraz mě nenapadl – i paní: „On ho přejel, on ho přejel!!!“

Jsou to jen vteřiny, možná spíš zlomky, ale jako řidič vím, že jsem nikoho nepřejel. Otevírám dveře a ještě než stihnu vystoupit, muž oběhne dodávku zezadu a křičí také hodně nahlas: „Ne, Adélko, ne, tady je!“

Teď už HO vidím i já. Chlupatý pes se probíhá na levoboku mezi keři a vrtí ocáskem. Holčička jej chytne do náručí a mačká tak, že přejetí by možná bylo příjemnější. Pomalu začínám chápat, co se vlastně stalo. Pejsek, kterého jsem ani původně nezaregistroval, pojal nápad přeběhnout na druhý chodník právě ve chvíli, kdy jsem je pomalu míjel. Bravurně to stihnul mezi předními a zadními koly poštovního ducata. Šikula, říkám si. Ovšem rodinka se shodla, že ten pravý šikovný jsem já, když jsem jim ho teda nepřejel.

„Děkujeme, děkujeme“, opakovali a já měl dobrý pocit. „Tady kolikrát jezdí lidi jako blázni, to je moc dobře, že jste tak opatrnej a jezdíte pomalu.“

„Není zač, ale ne, já jen zastavoval, víte, vybírám tady schránku.“

„Aha, no jo vlastně, vždyť my tam zrovna neseme dopisy, můžeme vám je rovnou dát?“, a dali mi do ruky svazek obálek.

„Jistě, dobře to dopadlo, mějte se hezky“, rozloučili jsme se, došel jsem ke schránce a naučenými pohyby nasadil tašku, otevřel dvířka a vysypal obsah, zavřel a přihodil tam ty dodané. Až teď jsem si všiml, že to byly obálky s  černým lemováním. Otočil jsem se za rodinou, ale byla už dvou i čtyřnohá tak daleko, že se nehodilo, abych je ještě znovu oslovil.

Někdy nevíme, co je k čemu všemu dobré a co ne. Ale od onoho dne si mohu myslet, že poštovní dodávky jezdí vybírat schránky bez ohledu na tonáž obsahu také proto, aby se pod jejich podvozek vešel běžný pes. Protože pod osobákem by to tenkrát chlupatý čoklík asi nedal. A pár lidí by toho dne smutnilo ještě mnohem víc, než bylo nutné.

Je to fajn práce.