Den vítězství

Svátek. Tak významný, že i některé obchody musejí být uzavřeny. Den vítězství. Asi největší svátek generace našich prarodičů, rodičů a tím i snad generace naší. A našich dětí (?).

Jak takový veliký svátek oslavit? Zažil jsem oslavy vítězství pod mohylou nad Volgogradem, zažil jsem oslavy v Kanadě a má to svůj smysl. Cítil jsem to bytostně na obou místech.

Asi nejsem moc originální. Šli jsme dneska do kina. Vzhledem ke věku mé dámy to bylo na pohádku. Čtyřlístek ve filmu navodil pro moji malou společnici určitě hodně sváteční atmosféru, a to je dobře. Jak lépe oslavit konec války, než oslavou "banálního" míru.

Když jsme se vraceli domů a přijížděla nám jedenáctka na Floře, Andulka si všimla českých vlaječek na čele tramvaje.

"Proč tam jsou ty praporky, Honzo?"

"Dneska je svátek, Nando, konec druhé světové války, proto taky nejsi ve školce, víš", dal jsem teda dost hloupou zkratku.

"Války?... to jako že už se nebude střílet?" zeptala se nečekaně odborně, asi kouká moc na televizi.

"Ano, před moc rokama skončila veliká válka, a protože lidi už byli hodně rádi, že už se nebude střílet a válka skončí, tak se to každý rok slaví, i těma vlaječkama." snažil jsem znovu hodně hloupě naroubovat na tu dětskou duši naše dospělé chápání konce války.

"To je dobře. Ale v televizi pořád válka je. Ale to je asi jen film, viď? Já jsem ráda, že chodíme do kina na jiný filmy."

Já jsem taky rád.

Čest a sláva všem, co svoje životy dali právě za naši dnešní banalitu míru.