Zlomyslný vtip říká, že každá země má v Česku jednu ambasádu, jen Peklo má dvě: Českou poštu a České dráhy. Byl jsem zaměstnancem obou firem, a tak snad mohu dát k dobru pár historek.
Historek, které Vám, čtenářům dokreslí, jak se žije "čertům". Některé prožité, některé odposlechnuté, ale vždy jen malinko přibarvené, věřte mi. Tentokrát budou od dráhy.
Nastoupil v Srbsku u Berouna a hned mne zaujal. Jak by ne, černé brýle, bílá hůl a přesto šel neomylně do správných dveří a usedl na sedadlo určené pro něj. Jistě to má nacvičené. Frajer. Obdivuju takové lidi. Obecně. Umět se postavit čelem k nepřízni osudu shledávám obdivuhodným úměrně tomu, jak jsem to sám mnohdy nedokázal.
"Dobrý den, kontrola jízdních dokladů, prosím", fráze, kterou po vstupu do vagónu opakuju 1000x denně vyvolala u všech v doslechu aktivitu hledání v kabelkách, taškách, peněženkách. Tady odbočím, fakt by nebylo možné, aby cestující si po nástupu do vlaku pomyslel, že asi přijde cestou průvodčí a jízdenku si nachystal... No nic...
Tento cestující to udělal a evidentně hned se počal na průvodčího chystat. Měl v ruce kartičku ZTP i peněženku. Požádal o jízdenku, zaplatil ji a dostal ji. Dokonce zpáteční. Zapamatoval jsem si ho. Profesionální deformace, asi...
Odpoledne na Smíchově jsem jej potkal znovu. Nastupoval opět bravurně bez pomoci jiných a usedl na sedadlo hned u dveří, jak jinak.
Pamatoval jsem si jej a tak když po mé výzvě ku kontrole počal hledat ve svém baťůžku jízdenku, chtěl jsem pomoci. Věděl jsem, že ji má, sám jsem mu ji ráno prodával a nebylo třeba, aby ji složitě hledal. Teď se omlouvám, jednak před orgány inspekce mého zaměstnavatele, ale pro jistou i před všemi těmi obhájci rovnosti všech. Ano, byl jsem pozitivně diskriminativní, protože on byl jediný, po kom jsem ve vagonu jizdenku nepožadoval. Ale nebojte, trest přišel vzápětí.
"To nehledejte, však my už jsme se dneska VIDĚLI, ne?", byl jsem vstřícný a spokojený se svojí vstřícností, ale jen než mi došlo, co říkám.
Naštěstí jeho smysl pro humor a také geniální paměť na hlasy, jak mi později vysvětlil, můj trapas změnily v humornou scénku: "Děkuju, viděli, určitě jo, ale jen tak napůl."
Jsou to frajeři.
