Tak mi to zavonělo

Člověk by ani neřekl, že v tak velkém městě, jako Plzeň je, by jej mohl přes nos praštit odér připomínající mládí na vesnici. Topilo v kamnech dřívím a uhlím a venku to vonělo.

Tady na Bolevci je sídliště pro asi padesát tisíc lidí, s urbanistickou rozvahou budované, všude hodně zeleně.  Původní obec Bolevec se smrskla, ale je tu hodně domečků a vilek se zahradami.

Když tak drandím s pejskem večer venku, nemůžeme se oba nabažit. Žolík  zkontroluje dosud nezkontrolované, shodneme se však v jednom: nasáváme. On své a já vůni vycházející z komínů, z dřeva a uhlí.

Připomíná mi to dětství. V kuchyni se topilo normálně a navečer připravil tatínek do klubek, tak se těm oválným kamnům říkalo, podestýlku, rozehnal nás děti, a s lopatkou plnou uhlíků proběhl bytem a založil oheň. Měly jsme to, my děti, občas kruté, protože tatínek sledoval v každé místnosti teploměr, když bylo více než patnáct stupňů, tak se netopilo. "Jako na vojně!", říkal. Tak jsme si zvykly, my děti, na studený odchov. Mně se to pak vyplatilo, když jsem v Bratislavě bydlela v rohovém bytě, situovaném na severovýchod, kde byla imrvére zima jak prase. Po letech tvrdil tatínek, že ta hranice byla devatenáct stupňů. Omyl. Dodnes v panelákovém bytě netopím, nemám to zapotřebí.

Jak jsem tak slyšela, bude nový způsob rozúčtování, ti, kdo šetří (ale já nešetřím, prostě nemám ráda teplo), od r. 2016 zaplatí víc. Takže asi, když půjdu ven s pejskem, pustím radiátory na plné koule, otevřu okna a budu na svém. Ono to je jako s vodou. Čím víc šetříte, tím máte vodu dražší. Musíte přece zaplatit systém.

Ale zpátky k uhlí. Má, tehdy, dvouletá dcerka, zvolala nad dědovým kyblíkem: "Jé, dědo, jaké ty máš pěkné kamínky!" Ustrnula jsem, to dítě nepozná uhlí! Něco. co mne provázelo celý život,

Holt to tak je.