Asi toho má letos fakt hodně

Tedy Ježíšek. Přišlo mi v noci vnuknutí, že bych mu už měla pomoci zabalit dárky. Na rozdíl od loňska, kdy jsem dárky cpala těsně před Štědrým dnem do koupených vánočních taštiček, jsem to tentokrát vzala zgruntu.

Musím však předeslat, že, co se týče dárků, nakupuji celý rok. Pokud při pochůzkách usoudím, že to, či ono by se mohlo mým blízkým líbit či hodit, hned to beru. Doma mám vyčleněnou skříňku, kam možné dárky ukládám. Tak například se blíží jmeniny dcery, Mrknu do skříňky, co by se mohlo hodit, vyberu, v duchu zvážím hodnotu, dokoupím květinu, případně ještě nějakou drobnost.

Je pravda, že s nastupujícím podzimem plním skříňku intenzivněji. Čekají mne narozeniny dcery, jmeniny zetě, jmeniny druhé dcery, narozeniny zetě, Mikuláš pro vnuky a jasně Vánoce.

Vyzbrojena třemi rolemi vánočního papíru, mašličkami v ladících barvách, jmenovkami, lepicí tyčinkou, izolepou a nůžkami jsem dneska otevřela skříňku. A povedlo se. Sice mi ta štrapác zabrala skoro celý den, ale mám hotovo, chybí jen dárek pro tchyni mé dcery, ale to ještě zmáknu. Parfém, který jsem pro ni mínila, jsem operativně zabalila pro svou paní doktorku, která mi bude příští pátek vypisovat návrh na lázně. Aby nedošlo k mýlce, uvádím-li, že jsem balila celý den (mezitím 3x špacír s pejskem, tři pračky, 1x mytí vlasů, asistence zeťákovi při řešení zavirované e-mail pošty, ...), tak musím říci, že po zabalení každého dárku jsem musela usednout, dát odpočinout bolavé páteři a pokochat se vytvořeným dílem. A že jsem se tentokrát vyvztekala!

Když jsem balila knížky pro kluky - vnuky, vzpomněla jsem si na to krásné knihkupectví kdysi na rakovnickém náměstí.  Velikánský pult do vinglu a pod výkladem široká pohovka. Tam mne rodiče odložili při vánočním nákupu, když už jsem věděla, že Ježíšek dárky nenosí. Ten rok jsem pod stromečkem našla verneovku Děti kapitána Granta v zlatě červených deskách, byla nádherná. A jak se to četlo!

Ten dům i s několika přilehlými pak zbourali a knihkupectví se přestěhovalo dál po náměstí. V obchodě bylo vždy plno lidí, nejen o knižní čtvrtky. Prodavačka (byly tam tři) zákazníkovi knihu zručně zabalila do papíru s potiskem, v krabičce měla nastřihanou nakoso hnědou papírovou lepicí pásku, vedle mističku s mokrou houbičkou, a těmi papírky pak vše úhledně zalepila. Na to s povzdechem vzpomínám i dnes, když si z knihkupectví odnáším knížku jen tak, v lepším případě v mikroténovém sáčku.

Těm prodavačkám jsem jako holka záviděla. Protože si pořád mohly číst nové knížky, aby zákazníkům mohly o nich vyprávět. A to ony opravdu dělaly! Tedy moje maminka, která prodávala hned vedle v drogerii říkávala s povzdechem: "Jo, ženský v Knize, ty si jen celé dni čtou! Ty nevědí co je dřina, co já se tady natahám s malbytem a barvama!" Pro mamku, která se v mládí nadřela doma v hospodářství, literatura začala a skončila s knížkou Muzikantská Liduška. Nepodařilo se jí mne přimět, abych si ji přečetla. Přes knížky byl u nás táta. Takže od dětství byl na mém nočním stoku Arthur Ransome, Verne,pak O´Henry, Steinbeck...

Tak vidíte, kam až se v duchu dostane člověk při balení dárků.