To je tak, když důchodkyně chodí do krámu bez brýlí a hraje si na hogo fogo. U regálu vybírá jen osvědčené zboží, občas však sáhne po něčem neznámém, ale až doma vlastně pořádně zjistí, co koupila.
Ani s těmi brejličkami doma pořádně nestuduji složení výrobku (stejně jsou všude éčka, ta dobrá i ta špatná) a palmový olej (ach, ty vymýcené pralesy ve jménu olejnatých palem!). Energetická hodnota mne už taky nechává chladnou, protože je vždy obrovská a pro korpulentní dámu v letech nevhodná.
Ale tahle krkovice fakt stála za to. Pětkrát jsem ji v ruce obrátila, byla zatavená ve vakuu, igeliťáku, chlazená. Doma jsem pak fakt brejličky nasadila, na štítku stálo, že čuník byl vykrmen ve Španělsku a tam jej též porazili. Hm, iberijský pašík, příjemná změna od polských flaks. A taky jo! Ufikla jsem si hned dva poctivé a hodila je na pánev. My jsme tomu kdysi říkali přírodní plátky, dneska jsou to steaky.
Lidi, to byla mana! Takhle zrovna chutnalo masíčko z domácího prasete. To, když se u babičky zabíjelo.
Zabíjačky, které se v tom venkovském stavení s velkým dvorem, konaly pravidelně každým rokem před Vánocemi (chladnička by to nepobrala), jsem z duše nenáviděla. Kvůli mastným klikám u dveří.
Přijeli jsme z města už před sedmou ráno, děda si zrovna dával s Ládou, řezníkem, panáčka rumu, a nás, děti, hned zahnali do ložnice, abychom si přes hlavy natáhly polštáře, neboť se chystala poslední pašíkova chvilka. Tedy, abychom neslyšeli, jak děda tahal kvičící prase z chlívku, na zadní noze uvázaný provaz a Láda chystal "nabíječku", kterou měl pašíka picnout. Pak už jen vím, jak prase leželo v neckách, polévali jej vařící vodou a kovovými zvonky z něj rvali štětiny. Jenže já musela do bezvědomí míchat krev, aby se nesrazila a posloužila do jelit. Pak vyndali ovar na vál, který měl velikost stolu a po třech stranách ohrádku, stáli jsme všichni okolo a ufikli si tu a tam, dobrůtky, které nám lahodily. Já dávala přednost srdci a jazyku. A má, fajnová, budoucí švagrová tehdy pravila: "Jazyk! Nemohla bych jíst něco, co už měl někdo v hubě!" A můj vždy pohotový a vtipný tatínek se jí zeptal: "A vajíčka jíš?"
Řezník Láda byl břídil, zpracování pašíka, který měl jen něco víc přes sto kilo, mu trvalo skoro dvanáct hodin. A to jen podotýkám, že ona půlitrovka rumu vydržela jemu i dědovi dohromady na celý den. Láda byl prostě pomalý, i když měl všechno připraveno. Ovšem tak báječně se mu třásly ruce. To perfektně využil, když sekal na vále maso do jitrnic.
Večer nám, dětem, náležela potupná činnost, tedy roznášet vejslužku. Do bandy nám nalili černou polévku, přidali pár jitrnic a jelítek, museli jsme chodit po vesnici. Ti navštívení dělali: "Jé, to je překvapení, tak já si to hned přeleju, a bandu nebudu umejvat, aby se příště zabíječka povedla. Jejda, takové krásné jitrnice, to si hned dáme, táto, viď?! A my zase domů, dostali jsme opět nášup a novou adresu.
Tak tohle všechno mne napadlo, když jsem jedla flák masa z onoho španělského prasátka. Protože maso chutnalo zrovna tak, jak to domácí.
Svého času bavič (tenkrát se tomu tak neříkalo) Petr Novotný míval v rozhlase, v Mikrofóru, takové testy. A mé mamince tehdy vyšlo: OZDOBA VŠECH ZABÍJEČEK. A už jí to zůstalo.
