Byli jsme na tom stejně, my studenti gymnázia, v okresním městečku, mít tak džíny! Tedy já je podělila po bráchovi, který zrovna narukoval, byly řecké, regulérně zakoupeny v obchodě, jenže pánský střih, pas a boky, všechno jedno.
Matka mne záhy utnula, věřila, že se brácha z vojny ve zdraví vrátí, své džíny užije, zakázala mi je nosit.. Taky jo, brácha po dvou letech dorazil hezky vyžraný, protože na letišti v Žatci kamarádil se šéfem kuchyně pro piloty a paragány, a ti měli papú opravdu fajnové, na rozdíl od řadových vojáků. Dovalil domů tehdy postupně brzdící padák od letadla, jedny boty - kanady, dost konzerv tresčích jater a krabici s mastičkami Framykoin. Po návratu jinou uzeninu než uherák nepozřel. Takže se to těch řeckých džín nenarval a to byla má chvíle.
Matka ten padák obarvila na modro a ušila z něj potahy do naší Škodovky stovky. Materiál byl nezničitelný. Tresčí játra jsme konzumovali průběžně a Framykoinem léčili i kopřivku, když už jsme ho měli, no né?
Jenže džíny byly snem. V té době stály Rifle 45 bonů, pokud jste neměli devizové kamarády, nezbylo než bony koupit na ulici. Většinou po pěti korunách. I to přišlo mé matce jako nekřesťanský peníz. Ale jednoho dne se slitovala, rodina mé naléhání, prosby, pláč a touhu už nemohla vydržet. A tak jsem měla své opravdu první džíny, béžové, manžestrové zn. Rifle. Posléze, v létě 1974 jsem zakoupila dámské (!) džíny, bleděmodré, značky Jennifer.
Jde o to, jak jsme se všichni na módní džíny upnuli. Co vše jsme byli schopni a ochotni udělat pro to, abychom je mohli natáhnout. Jak jsme se na ně těšili, sháněli bony, vystáli frontu v Tuzexu, jen, abychom si ten vysněný kus z denimu, ocvočkovaný na kapsách, mohli domů přinést. Ta radost, to potěšení, když jsme v nich prvně vyrazili ven. Pokud se pamatuji, nebylo to tenkrát: "Já je mám, ty ne, jsem lepší."
Džíny dnes vzal čert. Můžete jich mít deset na prstu každé ruky, rozdřípané na kolenou, kónické, dole na gumu, široké, tmavé, světlé, jak je ctěná libost. Jdete do obchodu, koupíte, hm, a co dál. Když se znelíbí, skončí v kontejneru. Joj, jak jsme si naše džíny svého času hýčkali! Když se prošoupaly mezi stehny, matky je zašívaly, nastavovaly i kůží, jen, aby kalhoty vydržely.
Bezpochyby ze mně čiší staromilství. Věcí jsme si tehdy vážili. A těšili se na ně. Radovali se z nich. Včetně oblečení. Jako holky jsme chodily v šatech, které nám šily mamky podle Burdy, štrikovaly jsme si svetříky a la mode. A nemohu se zbavit dojmu, nechť si kdo chce. co chce říká, že jsme byly pěkné holky. V odívání určovaly trend i paní učitelky, vždy elegantní. Dneska už do toho nevidím, jen občas v televizi v sekvencích zaznamenám paní učitelky, mnohdy v orvaných džínách a triku nevalného vzhledu. Kdo naučí děti vkusu? Všechna čest maminkám, které děti strojí.
Často je mi na ulicích stydno. Vytratila se ženskost i parádivost v tom dobrém slova smyslu. Holky chodí v legínách, zadek XXXL, na to dlouhé triko, navrch bundička. Uniformita. Ne, nepranýřujte mne. hezky se dá obléknout i za pár peněz. Jen to chce chvíli přemýšlet.
Vkus. To je to slovo. které se nějak vytratilo. Nikdo na něj nemá čas.
