Řekni, kde ty kytky jsou

S časem zmizely. Byly tady za mého mládí, rostly ony i rostli jsme my. Krásné kytky a rostliny, které nějak odvál čas, na jejich místo přišly kytky nové, luxusní, jejichž jména ani neumíme vyslovit, netradiční, ale efektní. 

Ale ty staré, tehdy běžné kytky, které pěstovala babička i maminka mi fakt chybějí. Tak kupříkladu babička měla za okny každý rok tak nádherné muškáty barvy červené, květenství zvící téměř volejbalového míče, až se každý kolemjdoucí zastavoval. Ale žádné štráchy s nimi nikdy nedělala. Kdepak semínka, kdepak řízky, muškáty prostě ve správný čas ostříhala, ty na jaře vyhnaly, měly silný kmen. Dnes bych řekla, že to byly svérázné bonsaie, ale to by se babička musela v hrobě obrátit.

Doma jsme měli kytky pocházející ze vzájemné výměny. U nás na vesnici si maminky sazeničky nezištně předávaly i s ústním návodem na pěstování. A tak náš byt zdobily pokojovky: zelenec, ten byl vděčný, rostl, stejně jako voděnka, jak blbý k potěše všech. Ale měli jsme i "kopřivu", myslím, že je to rostlina ze střední Ameriky, lupena sytě červená, okolo zelená, pilovaná. A taky "lípa", stromek s velkými srdčitými listy opatřenými chloupky. Byla velmi dekorativní, ale sousedka Věrka na ni byla alergická, hned dostala vyrážku. Klasika byl samozřejmě fíkus, s listy tak dvacet centimetrů dlouhými. Nevím, co mne tato rostlina kdy udělala, ale já jsem, jako holčička, měla neustálou touhu ji trýznit. Štípala jsem její listy nehty, až to dělalo obloučkové zářezy. Dostala jsem nejdřív doma napomenutí, ale fíkus mne provokoval dál, pokračovala jsem v cvakání, pak mne seřezali, stejně jsem se na něm nakonec z pomsty podepsala, než mne přestal bavit. Po letech jsem fíkus viděla ve Španělsku, byl velký jak barák, krása.

Moje babička Růže, to byl lumen. Zahrádku měla plnou krásných květin, letničky, trvalky i růže, chodil si k ní i farář pro bílé lilie, když je potřeboval do kostela. Pokud děti ve vesnici potřebovaly pugét pro paní učitelku na konec školního roku, vždy se u Růži zastavily a neodešly s prázdnou. Babička pak z toho byla tak nadšená a mluvila o tom až do posvícení. Ale to už kvetly chryzantémy, které jsme chystaly na hroby o Dušičkách.

V Petrovicích u Rakovníka, kde jsem vyrostla, je hřbitov asi tak kilometr nad vesnicí.My jsme tam chodily na špacír i jako holky. Nemělo to duchovní náboj, možná jsme šly sem tam zalít, ale byly jsme tam často. Stejně jako Růža. Ta, nad hrobem rodiny, udělala v zemi tři křížky, pak se pokřižovala, chvíli postála. Na to začala plít plevel, načančala květiny, zapálila svíčku, skočila s konví ke studni, zalila, bystrým okem se rozhlédla, a:....na jiných hrobech posbírala semínka kytiček. "BABI?!", neudržela jsem se. "Holčičko, to není hřích, tady by se vysemenily zbytečně, někdo by to plel, já vypěstuji pěkné květinky!" Natěšená úlovkem kvačila babička k domovu.

Pak se mi dostalo poučení: suchá květenství macešek musíš dát do skleničky s víčkem, protože jednoho dne semeník praskne, jako sezam, a semínka vystřelí. Ta semínka musíš zasít 15. července, to je akorát, je to dvouletka, příští rok z toho bude nádhera. A víš, proč se ji říká maceška? Protože všechny okvětní lístky jsou tak hezky dokola, jen jeden je vzadu vystrčený. Ten vystrčila nehodná maminka, macecha.