Poraďte, mám do toho jít?

Kdo sem tam zavítal na mé blogy, už ví, že doba mého prvního, ale hlavně druhého manželství, byla, jak to kulantně říci, nestandartní. Ono, mezi námi, vždycky se v manželství něco najde, nikdy to není super-eňo-ňůňo-tip-top.  Jenže občas přijdou situace, kdy je to už úplně plesk-sem-plesk-tam.

Nejsem první ani poslední. Oba mí manželé byli Slováci, nemohu říci, ani posoudit, zda občasné proplesknutí manželky je národním zvykem. Spíš bych to pokládala za souhru náhod, jak vidno ze statistik, Češi si se vztáhnutím ruky na ženu též nedělají problém.

Pro mne byla facka od člověka, kterého jsem si dobrovolně vzala pod státním znakem něco nepochopitelného a neuchopitelného. Zůstala jsem stát, já, blbá, teď už to chápu, jak solný sloup, ztuhlá z toho, co se stalo, nechápajíc. A pak mne dlouho štvalo, že jsem se nebránila, nenasadila páku, nebo to, co jsem se učila na tai-či; jen jsem stála jak trdlo, které mohou odtloukat. Nezvládla jsem kopnout tam, kam to chlapa zasáhne.

Jenže ty facky, to se dá ještě snést. Určitě se mnou teď nebude spousta holek souhlasit. Pokud jde opravdu jen o facku, nikoliv o seřezání. Holky se ve jménu dětí, rodiny, otřepou a jede se dál. Holt si přihnul, vyspí se z toho, ráno bude dobře, možná se, když si to bude pamatovat, i omluví. A bude zase chvíli sekat latinu.

"Jsi blbá, nic nedokážeš, nic nezvládneš, nic neumíš, ty, krávo pitomá, smrdíš!" Když jsem toto slyšela několik let, bylo to horší než fackovačka. Dopracovala jsem se psychiatrovi.

Trvalo to dlouhá léta, pak jsme se rozvedli a bývalý manžel byl obviněn z domácího násilí (existuje na to správný termín u soudu). Absolvovala jsem čtyři vyšetření, zda jsem osoba týraná.. Jenže to poslední vyšetření v Bohnicích se konalo po dvou letech, kdy jsem žila už jinde, našla si zaměstnání, zase jsem byla normální holka. A tak usoudili, že nejsem týraná. Nezajímalo je, zda-li jsem týraná byla. Ale to je dnes jedno.

Vyhlásila Česká televize akci - ozvěte se týrané ženy, které se s příběhem chcete podělit, atd., atd.

Rozmýšlím, vůbec se mi nechce o mém příběhu mluvit, to se všude opakuje. Chci mluvit o tom, jak z vás psychologové udělají, což se mi ve čtyřech případech stalo, protože jsem chtěla býti vstřícná, nebo jsem už byla mimo "ohrožení", člověka super, bez problémů, vlastně zcela normálního, který v podstatě nikdy týraný nebyl. Takovou zprávu pak podají soudu a ten, který se na vás podepsal, odejde středem.

Tak nevím, jestli do toho v ČT1 mám jít. Zdá se mi, že ano, protože můj případ, ad post, by snad mohl někomu pomoci, ale, to bude běh na dlouhou trať.