Jana Mrázková
- Počet článků 199
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 744x
Seznam rubrik
Jana Mrázková
Mílovo osudové lidské selhání
Naše babičky byly sestřenice. Babička Míly Ransdorfa a moje. Bydlely od sebe ve dvou vesnicích vzdálených dva kilometry. Co se pamatuji, neudržovaly spolu nějaké bližší styky.
Jana Mrázková
Úřad práce na dvě věci
Zamýšlela jsem tento blog pojmout zpočátku seriózně, tak např. jaké je u nás procento nezaměstnaných, kteří se pravidelně potácejí od šaltru k šaltru, aby se pokaždé dozvěděli, co ještě musí dodat, doložit, čestně prohlásit, uvést, vyplnit atd. atd. Zamýšlela jsem tento blog pojmout zpočátku seriózně, tak např. jaké je u nás procento nezaměstnaných, kteří se pravidelně potácejí od šaltru k šaltru, aby se pokaždé dozvěděli, co ještě musí dodat, doložit, čestně prohlásit, uvést, vyplnit atd. atd.
Jana Mrázková
Potenciolálně gurmán nebo gurmet
Tak takový nesmysl jste již dávno nečetli, ačkoliv jej slýcháváte v našich sdělovacích prostředcích každý den a zřejmě se nad ním ani nepozastavíte.
Jana Mrázková
Osudový apríl
Krásná, teplá a slunečná sobota se rozprostřela minimálně v oblasti Prahy 6, aby nás, Michala a Janu, v onen den, 1. dubna L.P. 1978 spojila s požehnáním předsedy národního výboru ve svazek manželský. Že to nebyl apríl, vyslovila až paní předsedkyně Obvodního soudu Bratislava 3 dne 3.10.1989. Ale nepřebíhejme událostem.
Jana Mrázková
Jak se uklízí hrad, slovo účastníka
Předpokládám, že první asociace čtenářova bude: úklid hradu – prezident – Havel – koloběžka Báry Štěpánové – Plečnik – Šípek – pak Klaus a nyní Zeman. Omyl, natolik zase aktuální nejsem. Všimněte si prosím, že mluvím o hradu, nikoliv Hradu. Je řeč o Křivoklátě, královském hradu v okresu Rakovník, na jehož úklidu jsem se aktivně před zahájením sezóny v březnu 2011 podílela. Křivoklát je českým královským hradem, jedním z nejvýznamnějším hradů českých knížat a králů, jehož počátky spadají do 12. století našeho letopočtu.
Jana Mrázková
Palec nahoru, pane prezidente!
Byť mi nový prezident pan Zeman v pátek nepoděkoval, protože jsem se historicky první přímé volby prezidenta naší republiky nezúčastnila, když jsem se nerozhodla, které ze dvou zel volit, musím otevřeně říci, že mne jeho úvodní projev pozitivně zasáhl. Kdyby snad byl k dispozici i případný inaugurační projev pana Karla Schwanzerberga, dalo by se srovnávat. Pan kníže v pátek projev pana Zemana odsoudil s výhradou, že se nedotkl zahraniční politiky. Podle mého názoru na tuto otázku je čas, v pátek došlo k inauguraci českého prezidenta, který se správně obrátil k českému národu a otevřeně řekl, co chce, co očekává, co bude na tomto poli dělat.
Jana Mrázková
Kdo je Jana Burešová na blogu?
Nedá se jí napsat, protože nemá žádný kontakt. Po přečtení informace o její osobě zjišťuji, že má velké problémy s češtinou, no, každý svého štětí strůjcem. Zdraví Jana Mrázková
Jana Mrázková
Jak přišel kníže o dva hlasy
O ten svůj a o ten můj. V prvním kole jsem preferovala Táňu Fišerovou. Jak se zachovat, chci-li splnit občanskou povinnost v kole druhém a ani jeden z postupujících kandidátů mi nevoní? Vnitřní boj byl urputný, i když jsem v období před druhým kolem prezidentských voleb nesledovala veřejné debaty obou kandidátů neb mi bylo jasné, že Zeman je lepší debatér a každého, včetně novinářů utře, pro mne to byla jistá ztráta času. Je-li Zemanovi dnes víceméně přičítáno k dobru jeho výsledku ve volbách skutečnost, že se po jistou dobu neobjevoval na politické scéně a lidé, zahlceni vším možným, včetně jedinců, kteří ledva přestoupili práh dospělosti a tím oprávněnosti volby, zapomněli, resp. nevěděli, tak tedy já mám paměť dobrou. Zemana si vážím jako člověka vzdělaného, ale je tady jakýsi vykřičník čehosi nevysloveného, jakoby na semaforu blikala oranžová. Rodina se shodně rozhodla pro pana Schwarzenberga, přes tři generace. Maminka se o berlích dobelhala v pátek do volební místnosti a požádala o návštěvu delegace volební komise u nemohoucího tatínka. Oběť. Mé děti měly naplánovaný výlet na Slovensko k rodině, ale posunuly jej tak, aby mohly v pátek po druhé hodině odvolit. Připadala jsem si jako občanský vyvrhel, kdybych volby ignorovala. Inu, počkala jsem si na páteční večerní zpravodajství. Měla jsem to padesát na padesát a rozhodnutí nikde. Ne, že bych chtěla trhat rodinu, každý máme nárok na vlastní postoj. Jen si stále ještě dnes připomínám slova neteře akademika Běhounka, která mi na otázku, proč se nikdy neprovdala, odpověděla: „Měli jsme před svatbou, ale rozdělily nás volby. On volil agrárníky, já komunisty.“ Už už jsem se v pátek večer chýlila k panu Schwarzenbergovi. Jenže pak to přišlo. Záznam jeho volby. Ostentativně vložil do volební urny, pochopitelně svůj, žlutý lístek, avšak nikoliv vložený do úřední obálky. Nepochybuji, že mu ji okrsková volební komise nevydala. Určitě musel „za plentu“, jinak by mu okrsková komise volbu neumožnila, tak praví volební zákon. Ta časová prodleva před vhozením volebního lístku do volební urny byla dostatečně dlouhá, aby se televizní kamery nasytily, bylo dost času, aby jej komise upozornila na nutnost úřední obálky. A vyjádření členky volební komise před televizní kamerou, že pan Schwarzenrberg byl oslněn blesky novinářů-fotografů, je irelevantní, protože, jak známo, volební lístek se do úřední obálky vkládá za plentou, kde musí být volič sám, pokud není indisponován hlasově, sluchově, kdy možná volební komise ovšem respektovala jeho postoj, tj. že se rozhodl svůj hlas mít za neplatný. Pan Schwarzenberg mohl taky odevzdat prázdnou úřední obálku, i tak by byl hlas neplatný. A já se ptám: Volil tento pán již někdy v této republice, kde tradice úředních obálek je po léta neměnná? Poučil někdo pana kandidáta jak se volí (jeho volební tým)? Kdo poučuje řadového občana? Zná pan kandidát, jako občan své právo a procesní postavení ve věci voleb? Má takový člověk co dělat na Hradě? Mé čtyřikrát NE, rozhodlo o mé sobotní pasivitě. Měla-li jsem ještě nějaké pochybnosti během soboty, pak mi je pan Schwarzenberg zcela vyvrátil při svém vystoupení okolo čtvrté hodiny odpolední, kdy poděkoval svému týmu, řekl něco o desetiprocentním rozdílu hlasů a na upozornění po pravici stojícího asistenta(?), bylo to slyšet v mikrofonu, poděkoval voličům. Až naposledy, nějak na ně zapomněl. O seriózním blahopřání rivalovi ani řeči, ale to je jeho věc. Zeman byl taktik, poděkoval nejdříve voličům, pogratuloval k relativně dobrému výsledku protikandidáta, poděkoval svému volebnímu týmu a označil Kačenku za první slečnu. Nevolila jsem v druhém kole, jsem občanský zbabělec, ale vyznejte se v tom. Máme to, co si zasloužíme. Čas ukáže. Když mi budou valorizovat důchod, fajn, když budou prohánět korupčníky, super. Sejdeme se za pět let, možná v lepších časech.
Jana Mrázková
Kníže nebo zeman aneb už mám jasno
První kolo prezidentských voleb jsem strávila s chřipkou v posteli a tak se nezúčastnila. Mou favoritkou byla Táňa Fischerová, ale to je jedno. Rozpačitá z výsledku volby jsem týden tápala, zda jít ke druhému kolu nebo zbaběle přihlížet, jak se to vyvine, měla jsem to padesát na padesát a přítel na telefonu nikde. Děkuji panu prezidentu Klausovi, že mi otevřel oči. Včera nepřímo vyjádřil podporu panu Zemanovi. A tím si už dokonale uřízl větev v mém vědomí pod sebou, kterou měl u mne nalomenou od r. 1989. Můj osobní negativní názor vůči jeho osobě nemusí nikoho zajímat. Díky své amnestii nadzdvihl větší část národa. Mnozí, i hodnověrní, začali pochybovat o jeho záměrech i rozumu. Já s nimi. Je otázka, nakolik nepřímé vyjádření sympatií k Miloši Zemanovi právě tomuto kandidátu na prezidentský post posloužilo. Možná to byla jen falš, prezident přece veřejně neřekne, kdo je jeho prioritou. Zdá se, že přece jen inklinuje ke Karlovi Schwarzenbergrovi, ale vyjádřil to oklikou, nechť si občan vybere. I negativní reklama je reklama. Kníže pak nastoupil v poslanecké sněmovně, jako místopředseda vlády, vehementně proti amnestii. To mu nesporně přidává body u občanů. A tak tu stojí dva, jeden s motýlkem, ctící stát, rodinnou tradici i službu národu, proti zemitému Zemanovi, příznivci všeho lidského od jitrnic po becherovku. Oba jsou chytří, vzdělaní, schopní, ale já mám už jasno. Jana Mrázková
Jana Mrázková
Vašku Klausů, to jste přepískl
Tak tohle fakt pan prezident přepískl. Už k jeho vyhlášení amnestie bylo napsáno mnoho článků, dokonce si jí všimla mimo jiné i Čína. Nebudu se stavět do pozice politologa, neboť jím nejsem, jen obyčejnou úřednicí na odboru vnitřních věcí jednoho úřadu městského obvodu, která má na starosti přestupky. V r. 2012 nám jich Policie ČR postoupila téměř jedenáct set. Co věc, každý jiný případ. Přestupky proti veřejnému pořádku, občanskému soužití, majetku. Přestupkáři, kteří nejsou k nalezení, mají trvalé bydliště udané jako úřední adresu na obecním úřadě, sháníte je pomocí dotazů a žádostí o doručení písemnosti prostřednictvím policie. Když to dobře dopadne a mají doručeno, stejně se nedostaví, ani opakovaně, uložíte jim pořádkovou pokutu, kterou stejně nevymůžete, protože jsou nezaměstnaní, bez prostředků. Byť chcete konat v liteře zákona, nemáte kolikrát šanci a po jednom roku, od spáchání přestupku, se tento odloží nebo zastaví, neboť jej ze zákona nelze projednat. Vezměte si, že každou písemnost je třeba doručit do vlastních rukou, a to úřad stojí jednorázově 41,80 Kč. Kolik takových písemností vypravíme! Podaří-li se přestupkáře sehnat, prokázat mu vinu, lze mu uložit paušální částku nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Komise však musí přihlédnou k sociální situaci provinilce, pokud nikde nepracuje, nemá příjem ani ze sociálních dávek, má komise právo náklady řízení přiměřeně snížit nebo odpustit. Na řadu přichází ekonomický odbor, který opět doručenkami do vlastních rukou za příslušný obolus vyzývá dlužníka k uhrazení nákladů řízení potažmo pokuty. To, co úřad vynaloží na administrativní náklady, není kompenzováno ze stany obviněných. Musím si povzdechnout nad prací složek Policie ČR i městské policie, které jsou oprávněné spolehlivě zjištěné skutky na místě řešit domluvou, případně blokovou pokutou. Podle mého názoru je tento substitut velmi málo, ne-li nikterak využíván, každá, promiňte mi to, prkotina, je postupována zdejšímu úřadu. Ten nemá jiné možnosti než postupovat podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů. Je to komplikované a zdlouhavé řešení. Vlivem administrativního řízení dochází k určité prodlevě mezi spáchaným přestupkem a vlastním jednáním před správním orgánem. To může být výhodou pro přestupce, nikoliv však správního orgánu. Amnestovaní jedinci, a nebylo jich málo, obdrželi jakousi sociální dávku na nezbytně nutné výdaje po opuštění věznice. Není tajemstvím, že tuto prohýřili v nejbližším restauračním zařízení na oslavu svého propuštění, aby byli opětovně zadrženi Policií ČR. O to víc mne dojímá částka, kterou dcera mé přítelkyně, vozíčkářka, celý život bezúhonná holka, dostala přiznanou jako zvýšení invalidního důchodu ve výši 116 Kč měsíčně. Cosi je shnilé, v tomto demokratickém státě českém.
Jana Mrázková
Julinka, parazitní bezobratlovec
Je to trošku eklhaft, ale lidi, kteří tím prošli, mi to potvrdí. Přesně si ten den, 27.2.1977, pamatuji. Nějaké svrbění, posedávání a v kalhotkách podivný nudlový nález. Když to trvalo déle, šla jsem k naší praktické, snad dorostové, lékařce pro vysokoškoláky ve Spálené ulici v Praze. Koukala na mne jak na notorického blbce, který se snad chce vyhnout následující přednášce. Ponižující výtěry nic nepřinesly. Když už to u mne trvalo dlouho, asi dva měsíce, uchopila jsem jednoho vynořivšího jedince pinzetou, do lékovky dala trochu vody a foukla ho tam. „ Tak tady to máte, paní doktorko, a určitě jsem si to nevymyslela.“ Koukala, že prý s tím něco uděláme. Pak mi přišla pozvánka z Parazitologického ústavu v Praze ve Viničné ulici. Již ta čekárna byla zvláštní, jakoby jste seděli někde v kabinetu. Okolo stěn zasklené skříně, v lihu ve válcích k prohlédnutí všelijaké nevábné exempláře. Už jsem věděla, že se u mne jedná u parazita jménem Taenia Saginata. Fuj, bylo to namotané několikrát okolo sebe, šířky asi nudle do polévky. A jak tak sedím vedle nějaké dámy, ptám se, taky jste po tasemnici zhubla? A ona: ani kilo. Ani já. Jen mi pořád bylo zle, z hladu, i když jsem se najedla. Naučila jsem se s tasemnicí žít. Říkala jsem jí Julinka a představovala si, jak na různé pochutiny reaguje. Jahůdky? Tak to jsem tu ještě neměla! Můj vtipný kamarád z fakulty mi tehdy daroval knihu Cizinka Julie. Fakt dobrý. Jednou jsme měli seminář, sešli jsme se tam jen přednášející Ing. Červený a já. Ostatní prchli. Já jsem nemohla, protože mi bylo zle. Taky jsem to panu přednášejícímu řekla. A on, že měl taky tasemnici, měřila asi jen půl metru, ale byla tlustá pět centimetrů. Chytil jí v Sýrii. Já na to, že moje Julinka je tuzemského původu, nejspíše z tatarských toastů od Červeného orla z Celené ulice. Po nějaké době mne zase pozvali do parazitologického ústavu. Dostala jsem čtyři tabletky Yomesanu, a pokyn, že je mám brát po čtyřech hodinách, každou zapít lahví Šaratice a na to kilo kysaného zelí. Vyšetřoval mne velmi starý pan doktor, a jak se tetelil – juj, tady se nám právě uvolňuje další článek! Už mi bylo jedno, jak a kde na koho co vystrkuji. Požila jsem léky a ostatní ingredience, znova se dostavila do parazitologického ústavu na předvolání. Sestřička vyšla z ordinace, v té kabinetní čekárně nás sedělo asi deset, a ona ve dveřích povídá: „Tak jakou jste měla stolici, slečno Svátková?“. Myslela jsem, že upadnu. Byl červen, už čtyři měsíce jsem se trápila a nějak se to nepovedlo. V srpnu tu byla Julinka znova. Hned na začátku záři jsem opět dorazila do parazitologického ústavu. Dostala jsem šest tabletek Yomesanu. Jednu mi rovnou nasadili v ordinaci a instruovali mne, že si musím najít WC s mísou, nikoliv tu, kde to zahučí všechno dolu, ale takovou tu plochou. A prý musím tu potvoru změřit. Bože, jak? Jela jsem autobusem domů do Rakovníka. Snědla poctivě tabletky, zalila je Šaraticí, nacpala se zelím. Okolo desáté večer to přišlo. Dovrávorala jsem zpátky do obýváku, kde rodiče očekávali výsledek. Měla, mrcha, asi deset metrů a byla zauzlovaná, nějak rostla sama skrzevá sebe. Musela jsem samozřejmě v parazitologickém ústavu nahlásit kde a co kdy jsem jedla. Netrvalo dlouho, nezávisle na mně, tatarské bifteky byly vyhlazeny z jídelních lístků. Po mnoha letech byly opět zavedeny. Dost dlouho mi trvalo, než jsem se opovážila něco takového pozřít, jenže tatarák jsem prostě milovala. A jsem tu furt. Bohatší o jednu zkušenost, bez váhového úbytku, zdravá a pořád při chuti.
Jana Mrázková
Komu tím prospějete?
Chce se mi říci s otcem lampasákem panem Donutilem v legendárních filmu Pelíšky. Československá republika se díky pánům Mečiarovi a Klausovi vlastně 31.12.1992 rozdělila. .Za tu dobu, a zvláště teď, při dvacátém výročí bylo napsáno mnoho komentářů, pojednání i úvah. Koho však zajímalo, jak to cítili normální Slováci a Češi? Podle posledních průzkumů, jak Slováci, tak Češi se shodně v 70 procentech vyjádřili, že s rozdělením republik nesouhlasili. Jedna věc je nesouhlasit, druhá, cítit. V roce 1978 jsem se, jako rodilá Češka, provdala za Slováka do Komárna. Byla to slovenská rodina, ale vzhledem k místu, jsem se musela naučit minimálně maďarsky, jen abych obstála v obchodech, kde první slovo bylo – tesek (prosím?), meg valagmi (ještě něco?). Nedám ruku do ohně za správný pravopis, vše jsem měla jen odposlouchané. První, co jsem se naučila, byly maďarské číslovky, jen abych věděla kolik zaplatit. Děti, které se narodily v r. 1978 a v r. 1981 byly obojetné. Mluvily česky se mnou a s tátou slovensky. Janička, když jí byly necelé dva roky, pochopila rozdílnost jazyků. „Proč tatíno hovorí ríbezle a mamina říká rybíz?“ Nakonec to dopadlo tak, že na Slovenku mluvily obě slovensky. Jakmile jsem však jely do Čech, k mým rodičům, došlo ke změně, hranice pro ně byla Břeclav. Tak, a teď se mluví česky. A zpátky to bylo naopak, v Břeclavi začaly po slovensky, jako doma. To manželství se rozpadlo a zase rozdělení obou republik na nás zanechalo stopy. Vyměřené výživné platil otec dětí ve slovenské měně, tedy se to za nějakých, mně nepochopitelných propočtů přes banku, přepočítávalo, a ve skutečnosti jsem dostávala o dvě stě korun méně, než bylo vyměřených soudem. Ovšem po rozpadu republiky jsem si zcela neprozřetelně přivezla do Čech nového muže, též Slováka. Žili jsme spolu na hromádce, až 13.11.1993 kdy žjsme se vzali, protože potřeboval české občanství. Tento svazek ukončil soud rozvodem 31.1.2012, bývalý se odstěhoval na Slovensko, i já jsem opustila společný byt a přestěhovala se. Teď máme společný byt v Rakovníku a nemůžeme se, protože nereaguje na e-maily ani telefonáty, domluvit. Situace je právně řešitelná, ale bude to stát mnoho úsilí. Nejsme jediní, kteří se díky rozdělení obou republik dostali do svízelné situace. Částečně si za to můžeme sami. Jen si tak, v této situaci vzpomínám na dějepisné učení ohledně Sámovi říše. A taky doby, kdy se země, Německo, sjednocovaly. A naše země se dělily. Je to normální?
Jana Mrázková
Na co se vlastně těšíme?
Jak dospíváme, bereme rozum, stáváme se staršími, rozumem možná neoplývajíce, měníme priority. Pro mne, v osmé třídě základní školy, když jsem se začala nepovinně učit francouzsky a prokousala franštinářkou doporučenou četbou, byla Francie vrchol. Paříž, Bretaň, Provence! Jak jsem toužila podívat se tam, ovšem psal se rok 1968 a normálnímu smrtelníkovi zůstal jen sen. Nějakým způsobem jsem se dostala k mapě Paříže, tedy jen stručně řečeno k mapě metra a v té jsem ležela každý den. Tam je to a tamhle ono, dá se tam dostat tak, tady přesedat. Nějak se mi to vtisklo do paměti. Do Paříže jsem se poprvé dostala 24.8.1990, kdy se už byly otevřené hranice. Měla jsem tu výhodu, že jsem pracovala u dráhy, jízdenka mne tehdy stála čtyři koruny tam i zpět. Šla jsem si v Rakovníku na nádraží koupit místenku, jako správná nádražačka jsem už věděla, že existuje tzv. ARES, automatický systém rezervace jízdenek a místenek. Paní za okénkem v Rakovníku sejmula se zařízení obal, evidentně nepoužívaný, sfoukla prach a prý – kam to chcete?“Do Paříže“. „Tak to jsme tu ještě neměli“. Podařilo se, měla jsem v kapse jízdenku i místenku. Ráno, 24.8.1990, v sedm hodin jsem vyhlédla z okénka pařížského expresu, Sacré Coeur, byl tam. Na Gare dÉst jsem se snažila vecpat zavazadlo do skříňky, musel mi pomoci zřízenec. Následoval celý den špacírování, Montmartre, Invalidovna, Champs Elyséé, Eiffelovka, Latinská čtvrť. A zase v jedenáct večer jel vlak zpátky. Koupila jsem si na cestu domů kakao v krabici a bagetu. Po druhé jsem se dostala do Paříže v r. 1997 s cestovou, to jsem s sebou vzala dcerku Bětku, jen víkendový pobyt. Co se týče programu, byl velmi nabitý. Mezi námi, plánovala jsem si v Paříži koupit sluneční brýle, a jak to dopadlo? Koupila jsem si deštník. Bylo hnusně, 12 stupňů, vichr a tetelili jsme se zimou. Když už jsem viděla, že ta má holčička je ztuhlá, objednala jsem jí v Tuilleriích čaj, mon Dieu, 20 franků! Nějak se to posunulo. Přišel věk a pohodlí. Mám před sebou vidinu dovolené na ostrově Mauritius a pak, snad někdy výlet lodí po Středozemním moři. Ale Francie mne stále čeká, té se nevzdám. Jana Mrázková
Jana Mrázková
Olince tam nahoře a pošta
Už se s tetou Olinkou nepotkám. V noci na 23. prosince umřela. Nebyla to moje teta, ale moc fajn rodinná přítelkyně. Ona, ročník 1924, se se svým mužem Karlem, ročník 1922, kamarádili s mými rodiči. Ola, rozená Hošková, byla jedináček a vyrůstala se svými rodiči na hájovně, v Jedlině, tam u Chmelišné, v okrese Rakovník. Měla k přírodě blízko, rozuměla jí, uměla naslouchat a vážit si jí. Karel, taky jedináček, pocházel z Litvínova, jeho tatínek byl mašinfíra a díky dráze tehdy prorajzoval Evropu. Ti dva se potkali za mně neznámých okolností a uzavřeli sňatek víceméně proto, aby Ola nemusela na práci do reichu. Neměli děti. Bydleli jsme tehdy, moji rodiče i oni v nájemní vile, Gallerovně v Petrovicích u Rakovníka. Teta Ola pracovala na petrovické poště, jako malá holčička jsem za ní chodila, bylo to od nás jen dolů z kopce, stačilo sejít dvoje schody. Nad těmi prvními schody rostla velká bříza, můj starší brácha z ní slupoval průsvitné „papírky“ a říkal, že na to se píše. Nechtěla jsem tomu věřit, papír v sešitě vypal jinak. Pošta byla pro mne ráj. Především paní poštmistrová Hornofová. Když ji lidi potkali na vsi, neříkali jí – paní Hornofová, ale „paní poštmistrová“. Taková festovní, pěkná paní a ve vesnici velmi vážená. Lidé chodili, posílali psaníčka, balíky, vybírali si zásilky a paní Hornofová pro ně měla vždy úsměv i vážnost úřadu. Poštovní služebna zvláštně voněla, asi nejvíc od rozdělaného lepidla v piksle, tím se štětcem natírali balíky a na ně lepili příslušné nálepky. V té místnosti byly velké hodiny s římskými číslicemi a hnědým rámem. Pod nimi stál velikánský trezor, říkali mu pokladna, ale do jeho útrob jsem nikdy nenahlédla. Teta Ola jezdila, jako pošťačka, na kole po „rajónu“, to znamená přes Příčinu, na Žďára, Malinovou, Krakov a dál, snad Zavidov, to už si přesně nepamatuji. Měla ohromnou brašnu z vepřovice a na sobě šedočernou pelerínu. Nedovedu si dnes představit jak to v zimě zvládala. Ale vím, jak často vyprávěla o příjemných a hodných lidech na vesnicích. To vždy, když u prvního stavení opřela kolo, roznášela poštu, tu ji někdo pozval na čaj, dal jí buchtu nebo jitrnici. Rádi ji viděli a věděli, že přijde zase, přinese zprávy, někdy hezké, málokdy smutné. Jak šel čas, teta Ola si opatřila Pionýra, jednosedadlového, červeného. Dnes už unikát. Podle nějakého pravidla mívala na poště v Petrovicích službu večer do šesti hodin. Kolik mi bylo – šest, sedm let? Chodila jsem za ní, bavilo mi překládat archy známek a trhat je podle perforace na jednotlivé do přihrádečky, a zvlášť ty, které se tak krásně jmenovaly FRAGILE-NEKLOPIT. Nemohla jsem strhnout oči, když teta Ola přepojovala hovory. Poloskříň, kde ze stolu trčely čudlíky se šňůrou a teta je zapichovala do příslušných dírek naproti. Jak věděla co a kam? Mluvíte, tady Petrovice? U služebny byla kabinka na telefonní hovory. To se stálo proti pultíku ze kterého trčel trychtýř – mluvítko. Dole z pultu jste sejmuli z háčku sluchátko, ale nejdřív jste museli říci paní Hornofové, že chcete číslo 604, to bylo číslo mého tatínka do práce Rakovníku. S tetou Olinkou odešlo jméno Radoš, Karel umřel v roce 1999, neměli děti. Možná proto mi dali, možná bezděčně, tolik, že na ně oba dva nikdy nezapomenu. Díky za to, co si neseme v sobě. Díky za všechno, teto Olinko.
Jana Mrázková
Eva a Vašek mají a nemají knihu
Tak to je gól, Eva a Vašek, fenoméni třetí a čtvrté generace nemohou sehnat distributora své knihy Co Čech, to muzikant. Cituji z časopisu Sedmička: „Zkoušeli jsme knihu nabídnout do distribucí po celé republice, šli jsme na to i přes vydavatelství, ale byli jsme odmítnuti. Řekli nám, že je to škoda, že jsme za nimi nepřišli, že by tu knihu rádi vydali sami, ale že na její distribuci se podílet nechtějí.“ Tolik Václav Ševčík. Podle něj je zakopaný pes v tom, že se rozhodli knihu vydat sami, bez opory velkého vydavatelství, jež by se o distribuci postaralo, samozřejmě s patřičnou marší. Co si o tom myslet? V r. 2010 jako úplně nová a neznámá autorka jsem v úplně malilinkatém regionálním nakladatelství vydala svoji prvotinu vlastním nákladem. A vzal to do distribuce Kosmas, dost dobrý, velký a solidní distributor. Má z toho setsakramentskou režii, ale vzal to bez reptání. Tak kde je chyba, v distributorovi, autorovi nebo v předmětu, potažmo v protagonistech? Mám dojem, že si ti dva jen foukají bolístky, když knihu musejí prodávat na svých vystoupeních za 250 Kč. Existuje i audio verze knihy, kterou namluvil Jiří Krampol. U něho se už nedivím ničemu, hlavně, že to zavání penězi a paní přitom nespadne ze schodů.
Jana Mrázková
Omluva Tereze Maxové a automatické čtení
Kolik zmatků už se stalo, když něco vidíme, slyšíme, čteme, interpretujeme to jinak než nejen chápeme, ale i vnímáme. Tak jsem stalo, že při dnešním, levým okem spatřeném nápisu na titulní straně Sedmičky, jsem zachytila: Tereza Maxová, chovná slepice. Tisíckrát se omlouvám, stálo tam: Tereza Maxová chová slepice. To je to automatické čtení, ke kterému nás nutí dnešní doba, nemáme čas ani prostor číst vše, jak se předestírá. Chovám k paní Maxové a jí spřízněným dámám velkou úctu. Věnují se charitě, pomáhají svým jménem i přítomností všem, kteří to potřebují. Udělaly mnoho prospěšného a za to jim patří dík nejen dětiček a ostatních, kteří jejich nezištnou pomoc přijali, ale i nás všech, kteří, možná, nemajíce takové možnosti, zatím nepomohli. Osobně jsem se přihlásila do programu Unicef, posílám měsíčně stovku na dětičky v Africe, není to moc, ale při svém výdělku si nemohu dovolit více. To je jedno, ale ať je nás víc. Nějak tu ovšem cítím absenci mužů, tedy těch, kteří jsou mediálně známí a jejichž případná kampaň, by možná taky přispěla. Snad je to tím, že my, holky, máme v sobě to mateřské cítění a svá kuřátka tam i onde se snažíme podpořit. V našich zemích není příliš pravidlem, abychom pravidelně přispívali, kasičkám na náměstí nevěříme. Ale je bezesporu obdivuhodné, jak se národ zmobilizuje, co se pomoci týče, stane-li se někde neštěstí, tsunami, zemětřesení, objeví-li se na TV obrazovce človíček s potřebou pomoci. Nastavíme pomocnou ruku a to je dobře. Možná někde existují statistiky, ale to je jedno, jde o to, aby pomoc byla adresná a ku prospěchu věci. Fakt se musím naučit číst v klidu, na str. 24 dnešní Sedmičky, kterou beru proto, že za 10 Kč tam máte TV program na celý týden, jsem zaznamenala titulek: Dvě erekce najednou. Cooože? Ono to bylo však správně. Dvě exekuce najednou. Bože, na co já to myslím?!
Jana Mrázková
Dýchala jsem jeden vzduch s Olympiky, Stouny, zpívala si s Bécaudem
To tak přinese čas, slyšíte je, vnímáte je, máte je rádi, jsou vaši oblíbení, ale zase nejste až takový posedlík, abyste za lístky na ně vyplácely nehorázné sumy, o problémech sehnání takových vstupenek bez konexí ani nemluvě. Zvláště, když avízovaná místa jejich vystoupení jsou na hony vzdálené vašemu bydlišti, což však pro skalní fanoušky problém vůbec není, ti by pro své idoly přejeli půlku světa. Tak se stalo, že v srpnu 1978 na strahovských kolejích v Praze koncertoval Olympic. Dostat se do klubu v tehdejším bloku sedm bylo nemyslitelné. Se spoustou příznivců jsem seděla venku na trávníku, z otevřených oken se linuly známé skladby, pobrukovali jsme si, zpívali, radovali se, že jsme při tom, ale byla tu bariéra přinejmenším betonové zdi, holt jsme je neviděli. Ale spatřili jsme unisono, snad unioko, působivou, déle trvající scénu. V prvním patře, jak tak byl teplý srpnový večer, bylo otevřené okno a to tak, že v horizontální poloze, čepy byly po obou stranách okna v polovině. A jak to okno bylo pod zvláštním úhlem skloněné, viděli jsme všichni v odlesku, co se v pokoji odehrává. Moc hezky se k sobě ti dva měli a úplně naplno, vůbec se nezdálo, že Sedmý den schází nám. V létě 1986 jsme byli u známého v Budapešti. Upozornil nás, že toho večera jsou v Pešti Queeni. Pro nás, v té době, něco nadskutečného. Tak jsme jen poslouchali dunění, které se přelévalo ze stadionu přes obchodní centrum Sugár až ke garsonce Joziho. Tady a teď. Vrchol mého setkání – nesetkání přišel 18.srpna 1990, kdy u nás prvně vystoupili na Strahově Stouni. Mám dojem, že to byl pátek, cestovala jsem právě z Bratislavy a na Florenci jsem čekala od 22.00 do 22.30 hod. na autobus domů, do Rakovníka. I přes tu vzdálenost, Strahov – Florenc, valilo se to jak příboj. Nešlo rozpoznat jednotlivé písničky, ale bylo to hřmění na entou. Jen jsem si opakovala – jsou tu, slyším, jsou tu, a v duchu viděla vypláznutý jazyk. Gilbert Bécaud byl živý v Lucerně. Na začátku března 1977 nebo 1976? Okolo Týnského chrámu na Staroměstském náměstí v Praze tehdy byla dřevěná ohrada, tudy jsem chodila denně do školy v Celetné, a na ní velký plakát francouzského Monsieur 1000 Volt, v typickém modrém obleku a modré kravatě s bílými puntíky. V předprodeji v pasáži Černá růže stál lístek 117 Kč. Vzhledem k mé měsíční rodičovské apanáži 500 Kč, dost veliký obnos. Seděla jsem ve vydýchané Lucerně v poslední řadě a nenáviděla fifleny s kukátky v lóžích, jejichž jediná starost byla, jsou-li viděny a vidí-li ty správné lidi bez ohledu na to, co se děje na jevišti. Stálo to za to, zazpívali jsme si s ním v originále. Gilbert Bécaud, původním jménem Francois Silly, je dnes pochován v Paříži na hřbitově Pere Lachaise. Narodil se 24. října 1927. Z filmu, ve kterém exceloval, „Země odkud přicházím“, si vezměme minimálně jediné: „Promiňte, začínám“.
Jana Mrázková
Nevěřte tomu, co zpívají
Nemám teď na mysli okřídlené rčení "když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají", i když nyní, v předvolební době prezidentské by to bylo možná aktuální. Jen jsem dnes zaslechla na Radiožurnálu song od LUCIE, která se jak známo rozpadla v r. 2004, aby se aktuálně sešla na návrh pracháče Kellnera.
| předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
