Řekla mi dneska do telefonu Alena, že jsem nějaká plodná, cože se blogů týče. Odpověděla jsem ji větou uvedou v titulku, tak jako už několikrát. A ona ví, co to znamená.
Chodily jsme spolu na fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v letech 1974 až 1978. Někdy v tom období zabodovala fakulta v jakémsi řízení a počala nésti hrdý název "Julia Fučíka", nebo snad odkazu Julia Fučíka, nicméně toto označení se však nikde oficiálně neuvádělo. Zřejmě bylo tak s odkazem na tradici: univerzita - fakulta. Jen v té době ve vestibulu (tehdy vchod z Celetné č. 20) instalovali jakési stoly se skleněnými deskami svrchu, s nějakými artefakty. Vlastně si jich nikdo ani nevšiml.
Fučíka nám připomínali snad ve všech předmětech, vyjma asi angličtiny a teorie propagace. Však si vzpomínám, že při talentových zkouškách, všichni adepti na téma můj vzor uváděli právě Julia Fučíka. Já jsem napsala Karla Havlíčka Borovského, protože mě zrovna nic chytrého nenapadlo.
Hned po prváku jsem se dostala na povinnou praxi do tehdejší Lidové demokracie, lidem velice oblíbeného deníku. Redakci sídlila nahoře na Karlově náměstí, budova patřila nějaké církvi, a záclony nám chodily měnit jeptišky. Ostatně redakční místnosti byly tak mrňavé, že snad připomínaly cely.
Ovšem ansámbl redakce byl opravdu pestrý. Kdo z politických důvodů nebyl prověřen k práci v renomovaných denících, tedy nejspíš v Rudém právu, s přimhouřením oka pak ve Svobodném slovu nebo v Zemědělských novinách, zakotvil v Lidové demokracii. A tak tam seděl jeden (fajn chlap), který v r. 1945 zakládal Mladou frontu (ale z vlastních důvodů) to nedotáhl tak daleko jako Kornel Vavrinčík (šéf vydavatelství a nakladateltsví Mladá Fronta), Karel Štorkán, spisovatel a vyučující na naší fakultě, a jiní. Byl tam v redakci jeden pán, kterému nesvěřili nic důležitějšího, než černou kroniku.
A už jsme u Fučíka. Jedna kolegyně, Káťa N., která nebyla zrovna taky společensky a politicky v kurzu, a měla na starosti jen drobné noticky, byla dcerou známé divy, první ženy herce Zdeňka Štěpánka, kterému povila dceru Janu. Později se však rozešli a maminka začala chodit právě s Fučíkem. Tento vztah vzal taky za své a maminka si našla jiného muže, s nímž měla právě Káťu. Takže Jana Štěpánková a Káťa jsou po mamince sestry. A Káťa nám dávala ve volných chvílích k dobru maminčiny vzpomínky na Fučíka. Vzpomínky, které ho natolik zlidštily, až jsme se sami podivovali.
To, co nás ve škole učili, jak Fučík v noci došel do tiskárny a rovnou sazeči diktovat do linotypu článek na poslední chvíli před tiskem, jak bych erudovaný, záhy po Kátině vysvětlení vzalo za své. Fučík, dle podání maminky a Káti se vždy někde v hospodě zapomněl, a když termín hořel, dorazil na poslední chvíli do tiskárny a za nezměrné pomoci sazeče vypotil článek.
Tak říkám Aleně: "Jak ten Fučík"! A ona ví. Ne, že bych se zrovna toulala po vinárnách a letěla o půlnoci do tiskárny. Jen si večer natankuji dvě deci bílého, už mi to jede a píši blog. Pozorný čtenář zjistí, že blog nepíši obvykle dřív než v jedenáct večer. No, chodím taky do práce, víme?
V jistém ohledu je i Fučík můj vzor.
