Humor na druhou

Mám teď na mysli nikoliv humoristy literáty, ale humoristy, snad někdy nazývané komiky, vystupující veřejně, přičemž se vyhýbám označení "baviči".

Když na druhou, tak ve dvojici. Jsou solitéři, kteří dokáží ovládnout situaci i scénu, všechna čest. Spíše je rozšířené, že humoristi jsou dva, aby se mohli doplňovat. Jeden je velký, druhý malý, případně tenký a hubený, v jiném případě jeden chytrý, druhý blbý; a to má být už od začátku veselé.

Existují výjimky, vezměte si např. pány Lasicu a Satinského. Tam byli oba chytří, schopní, vtipní; v prvopočátku svého působení celkem podobní postavami, jen pan Lasica převyšoval centimetry. Časem to dovedli do dokonalosti, jejich dvojice se vyvinula i v paradox tělesných proporcí.

Bohužel jsem je nikdy nezažila na jevišti, byť jsem jedenáct let žila v Bratislavě. Děti byly malé a nejbližší babička sto kilometrů daleko. Nebylo nikoho, kdo by večer hlídal. Dodnes si však nenechám ujít jejich jakýkoliv pamětnický program. Včetně páně Lasicův "Kam zmizel ten starý song" nebo starý Silvestr a jejich scénky: "Aj vás vysústrikovali?" Radost, pohlazení i podnět.

V jednom z dílů pořadu Všechnopárty se pan Šíp obrátil na pana Lasicu s otázkou: "Proč jsme o vás nějakou dobu neslyšeli?" Krásná odpověď: "Lebo som nenapísal žiadnú kuchárskú knihu!"

Během bydlení v Karlových Varech, kdy jsme si užívali festivalových večerů, korzovali od Thermalu (bydlela jsem nedaleko) až k Puppu a zpět, jsem pana Lasicu velmi často potkávala. Nikdy jsem jen neoslovila. Bylo vidět, že si užívá procházek a relativního soukromí. Co bych mu řekla? Že ho miluji, že ho obdivuji? Skromně by nejspíš řekll: "Ďakujem", a šli bychom dál.