Facky a "facky"

Život mi, jako ostatně většině lidí na tomto světě, uštědřil nejednu ránu. Faktickou do tváře, ale i tu nehmotnou, která většinou bolela daleko víc.

Rodiče nás, bráchu a mne, ani moc nebili. Tatínek mne obvykle jen zpražil pohledem a to  bylo víc, než kdyby mne zmlátil. Maminka se omezovala na bušení pěstmi do našich zad. Já jsem zdrhla, ale brácha se obvykle rychle otočil, chytil maminku za zápěstí a řekl: "Teď ukaž, co umíš!" Vypadá to drsně, ale mamka vždy změkla, brácha byl její miláček.  Od táty jsem dostala poslední facku ve svých třinácti letech, když jsem mu na otomanu v kuchyni sedla omylem na klobouk. To bylo nespravedlivé!

Jednou, na gymnáziu, při přírodovědných praktikách jsme měli pitvat žábu. Bylo mi z toho zle. Vedle mne seděl kluk, s kterým jsem už dva roky chodila, proti nám u lavice zasedla suplující přestárlá profesorka,vykládala postup. V tu chvíli mi můj kluk položil dlaň na stehno. Představila jsem si, že by sáhl na kostnatou nohu té profesorce a začala jsem se nahlas smát. Paní profesorka mi vyťala takovou facku, že se mi zatmělo, prý jsem se smála jejímu výkladu. Na to se smíchy rozeřvala celá třída.

Klukovi/chlapovi jsem ji natáhla jen jednou. Právě mému zmíněnému klukovi. V nějakém šílenství mne slovně napadal, ani jsem nevěděla jak, vyletěla má levice a pěkně mu sedla na tvář. Ztuhl, otřepal se a pravil: "Teď mi dej ještě jednu z druhé strany, ať se srovnám!" Vyhověla jsem mu.

"Facka" přišla, když jsem držela čtyřměsíční dceru v náručí, někdo zvonil, byla to kolegyně mého manžela z práce, viditelně byla obtěžkána. A, že to dítě, které brzy porodí, je jeho. Přiznal se, dost blbá situace. Byli jsme spolu ještě deset let i přesto, že se svou slovensko-maďarskou taky pro facku nešel daleko. Při pozdějším projednávání zvýšení výživného jsem zjistila, že platí alimenty na další dítě, které počal během našeho manželství.

Po letech se ke mně nastěhoval muž, s kterým jsem dva roky chodila a doufala, že už naleznu klid. Hned první večer mi jednu natáhl, byla to facka i "facka". Krve by se ve mně nedořezal. Jen řekl: "To, abys věděla, do čeho jdeš!"  Už jsem věděla, že je to blbě. Přesto jsem se za něj za dva roky provdala, protože jako Slovák pro rozpadu republiky potřeboval české občanství. Dvacet let létaly facky a drsné ponižující řeči. Když došlo na vyhrožování smrtí, radikálně jsem to utnula. Ale trvalo, než jsem na to došla.

Někdy facka posune situaci, ale "facky" radši ne.