Ráda chodím pěšky, ale ne kolem billboardů...

Ráda chodím pěšky. Když se nemusím mačkat v trolejbusu a jde se tam, kam mířím došlapat pěšky, raději volím nožky, než kola eMHáDéčka. Kochám se babím létem, usměji se u kosa, který rytmickým pohybem tahá žížalu ze země, podivuji se nad rozkvetlou pampeliškou počátkem podzimu. A najednou šok! Klement Gottwald na billboardu!

Zírám na něj a vůbec nevím, co si mám myslet. Najednou čtu: František Čuba. Uf. Bože, ta podoba!  V dálce vidím další billboard, a další, a další. Bodejť. Letos se konají komunální volby spolu s prvním kolem voleb senátních. Bollboardů je všude jako hub po dešti. Vůbec jsem je nevnímala. Než dojdu k nákupnímu centru, spočítám jich v pravidelných rozestupech aspoň patnáct. Čtu každý a s posledním med mazající lidem kolem huby je mi zoufale. Sliby, sliby, sliby. Prostřednictvím nich nám hlásí spíše tu skutečnost, že jde o koryta, peníze, moc a vliv, než o skutečné blaho občanů. Slibují všichni do všech stran a všem. Od zaměstnanosti až po blahobyt seniorům. A protože jsem matka samoživitelka, sleduji, kdo a co udělá pro ně. Hledám a nenalézám. Stačil by obyčejný slogan Stát i obce pomohou matkám s dětmi. Ale tady houby nerostou, asi málo zapršelo…

Nejsem typ babrající se ve výkalech a nehledám něco tam, kde nic není a nikdy nebude, ale toto mě zamrzelo.

Než jsem začala psát, nejprve jsem si v sobě musela nastavit jistý nadhled a klid, protože zkušenosti mé i jiných žen, vyvolávají takové emoce, hlavně ty bezmoci, že ani vykřičení jejich zoufalství v tunelu při jedoucím vlaku moc nepomůže, protože bohužel systém v tomto státě je nastavený tak, jak je. Od sarkasmu, jisté kousavosti a jedovatosti, se mi oprostit zcela a docela však nepodařilo, protože pocit bezmoci zaťal i do mě.

A jak že je tedy systém v tomto státě nastavený? Odpovězte si, prosím, každý sám, podle svého gusta i chuti a pocitu bezmoci.

Žena byla vždy opěvovaná. Je dárkyní života, je matkou, je rodičkou. Žena je už od nepaměti inspirací pro všechny umělce ve všech směrech. Kdo si žen váží, tak se k nim i chová. Tedy, s úctou. I proto, že je slabší, než muž. Váží si jich však stát? Ví, co všechno musí žena v této době zvládnout unést? Jeho pomoc matce samoživitelce, jak v oblasti materiální i té lidské a vlastně jakékoli je minimální, dovolím si říct, že v praxi naprosto nulová. Takže: neváží.

Ono to vypadá, že pomoc tu pro ni je, ale když se žena touto cestou plná naděje ve spravedlnost vydá, narazí.

Exekutoři matkám samoživitelkám obstavují platy a blokují účty za neplatící bývalé manžele, protože on se z jakéhokoli placení jakkoli vyvleče. Je v základě vlastně chudák, bezdomovec, a bez práce, ač si s plným břichem jezdí v autě za půl mega a nosí značkové oblečení. Exekutor ví, že si na něm nic nevezme, protože když už něco měl, tak to různě přepsal na svou matku, sestru, milenku a případně ještě i na sestru své milenky a atd. Exekutor ale taky ví, že matka samoživitelka většinou pracuje, protože musí, aby uživila sebe i děti; přitom ona si svůj podíl na společném dluhu platí řádně a včas. Jestli bývalý manžel pracuje, tak většinou cíleně načerno a nějaký výpočet na důchod vůbec neřeší, protože stejně asi žádný nebude. Naopak matka na budoucnost myslí. Je ovšem ráda, že vůbec nějak „odmyslí“ současnost. Otec pracuje většinou ve firmách kamarádů, což se stává ve velkém procentu neprokazatelným, tudíž v tom malém prokazatelném velmi velmi těžce, to by ho museli kámoši zaměstnavatelé sami naprášit; je tedy otec a spoludlužník v jedné osobě hrající si na chudáka a bezdomovce z obliga a to dobře ví, že kamarádi zaměstnavatelé ho neprásknou, jinak by si pod sebou pořezali větev. Ať si mě exekutor vyhmátne, ha! Nevyhmátne! Ať se z toho matka třeba i zblázní! Beztak jsem ji chtěl stejně za ten rozvod dostat do blázince, protože to si dovolila fakt moc, a ta ženská se oproti mému původnímu plánu sakra pořád drží na nohou!

Co jiné nepálí, to (se) nehasí.

Otec sice výživné platí, díky Bohu, ale takovou směšnou měsíční částku by si nepřál mít na obživu ani ve zlém snu. A matka z ní musí uživit dvě děti, koupit boty, kartičku na trolejbus a obědy ve škole plus samozřejmě mnohé jiné. Maminka tedy žádá zvýšení výživného, ale otec je nepracující a na podpoře, chudák a bezdomovec a vlastnící pouze kartáček na zuby a jen to, co má zrovna na sobě. Vůbec se před soudem nestydí takto prezentovat a s naprostým klidem přiznává, že se ve věku dospělého muže nechává živit matkou a svou přítelkyní. Cokoli, jen ne platit bývalce zvýšené výživné! Co by pak zbylo mně!

Ano, ne všichni otcové jsou takoví, víme, ale těch je málo, mnohem míň, než těch křiváků. To je bohužel skutečnost.

Maminka může sice zažádat přes patřičné úřady o prošetření, jak bývalého manžela, tak i těch firem u kterých pracuje načerno, pokud však ale ví, kde pracuje, protože nikdo ji to zjišťovat nebude. Pokud tedy ví, tak stejně nemá vyhrané, protože v případě že ho nenačapají přímo při práci a zaměstnavatel jej zapře, nepřizná, což udělá na 100%, tak není šance to prokázat. Právník radí ho při práci vyfotografovat a tímto se u soudu dovolávat spravedlnosti. Ale to by musela mnohá matka dát výpověď v práci, protože číhání s foťákem na náhodné foto je práce na celý boží den. Ráno se se svačinou a čajem v termosce usadí za keřem před onou firmou nebo domem bývalého manžela a při troše štěstí večer odchází. A to tak dlouho, dokud se jí nějaké foto nepodaří ulovit. Krom toho si musí ještě sehnat nějaké celodenní hlídání k dětem. Nic jednoduchého. Aha! Detektivní agentura? Ano! Že mě to nenapadlo! Matka vytáhne bez mrknutí oka z naspořených peněz několik tisíc a platí si detektiva, protože na to určitě má a určitě má naspořené… A když se přece jenom nějakým způsobem foto získá a podaří, stále ještě není vyhráno. Otec může tvrdit, že to není on, že onu firmu vůbec nezná, udělá ze sebe klidně i totálního blbce, když mu to zaručí tvrzení proti tvrzení a popiratelný důkaz. Kdyby přece jenom byl tento důkaz nepopíratelný a průkazný, bude otec tvrdit, že ano, že nějakou práci ve firmě sice odvedl, ale neměl za to mzdu, nýbrž to byl kamarádský výměnný obchod, že majitel mu například zapůjčil auto i s plnou nádrží, a protože on neměl na zaplacení půjčovného ani nafty, pomohl ve firmě odvést nějakou práci, ale bez nároku na mzdu… Když toto potvrdí i majitel firmy, protože ví, co jinak by měl za průšvih a přece není blbý, můžete mít k dispozici nafocených fotek jako do katalogu, ale nic to ženě „udavačce“, toto činící ve prospěch dětí a jejich životních potřeb a životní úrovně, nepomůže. Majitel se s kamarádem čerňáskem kryjí navzájem, jako kamarádi přistižení při nevěře.   

Exekutor má u matky samoživitelky jistotu a daleko větší šanci na úspěch, že od ní s prázdnou neodejde. Je snadněji dohledatelná, je nejbližším možným terčem; a právě, když obstavuje její účet, si mlaská u perfektně propečeného hovězího steaku, zatímco ona počítá kolečka salámu na chleba, pokud jí teda na ten separátový salám zbylo.

Žena tedy jde, a žádá o pomoc.  Nakonec skončí na oddělení hmotné nouze, protože nikde jinde prostě nepochodí. A kdo si myslí, že na nouzovce jí automaticky pomohou, plete se. Exekuce se totiž při dávkách nezohledňuje, tak jako všude na všech odděleních dávek, ač jde žádat právě proto, že zrovna ta exekuce jí a jejím dětem hodně vzala z jejich životních potřeb a existence. A jaké je vysvětlení? Prosté. Kdyby prý by ji zohledňovali, tak v základě by tu exekuci za ni platil vlastně stát. Úplně stejné je to s neplaceným výživným. Je, ale přesto není. Není, a přesto je. Lítá kolem formuláře vzduchem, až dosedne, ač je částka jenom stínem, ne však skutečností. Ale přesto se započítává, dokud matka nepřinese trestní oznámení na neplacení výživného, k němuž může být cesta dlouhá i několik měsíců, neb policie ji k ohlášení a podání nevezme dříve, než za šest měsíců. To by to vypadalo, kdyby všechny matky chodily hned po prvním nezaplaceném šeku! Nedělali bychom nic jiného, než řešili neplacené výživné – řekl mi jednou jeden policista. A tak matce po celou dobu píší do formuláře: výživné 1 600,- Kč (suma na dnešní dobu opravdu nic moc), protože by to za otce neplatiče zase vlastně platil nepřímo stát. A tak matka čeká a řeší a řeší a čeká a doufá a věří… a čas běží… Ale stát ne a ne pomoci. Proč by to dělal, když musí platit nějaké dacanama nadělané miliardy v rozpočtu? Je to sice logické, že exekuce a díru po výživném stát nezohledňuje, ale v podstatě je to hnusné. Matka zkouší zažádat na oddělení nouze o vše, co se jí nabízí. O příspěvek na bydlení, na obživu, ale není jistota, že na dávky dosáhne, protože nikoho nezajímá, že ve skutečnosti těch pár diskriminačních tisíc čistého měsíčně nedostala celých, protože část schlamstl exekutor. Ani to dlužné výživné, případně ani jen to částečně placené – což policie jako trestný čin nebere, neb otec má snahu platit aspoň něco, nedluží tedy celé výživné, ale jen část. Že je to účelové jednání otce, aby se nedostal do sporu se zákony, nikdo neřeší. Vím, řeší to situaci otcům, kteří by rádi platili, ale opravdu nemají z čeho, ale zákon všechny zauzloval bohužel do jednoho pytle. Pro matku se v tomto případě nabízí řešení vymáhat takto placené – neplacené výživné exekucí na otcův plat, ale to musí vědět, kde pracuje řádně a legálně. Víme ale, že necharakterní otcové pracují raději načerno. Je také dobré vědět číslo jeho účtu, mohou mu bez upozornění skrz dluh na výživném tento účet obstavit. Že má třeba platební příkazy, či splátky, nikoho nezajímá, protože „dítě má přednost“, ale jak má matka to jeho číslo účtu zjistit? Navrhuji, aby stát a policie, společně se soudy, navzájem SKUTEČNĚ spolupracovali, ve prospěch dítěte i matky! Copak je v jejích silách toto všechno zjistit a dohledat? Copak jí banka sdělí číslo účtu bývalého manžela? To je přece nimravá detektivní práce a na toho matka opravdu nemá…

Takže: není jistota, že na dávky dosáhne, protože nikoho nezajímá, že ve skutečnosti těch pár diskriminačních tisíc čistého měsíčně nedostala celých, protože část schlamstl exekutor. Ani to dlužné výživné, případně ani to jen částečně placené. Což je ale hodně podstatné, protože právě proto tam je! Může zkusit ještě zažádat o jednorázovou nenárokovou dávku, třeba na oblečení pro děti, na stravenky, na kartičku, na tábor, na školní potřeby a pomůcky… ano, je toho, zdá se, dost nabízeného, ale pořád jsme u toho, že se dvě zmíněné „díry“ nezohledňují… Matko, ber kde ber…

Ještě je tu možnost získat nějakou pomoc přes Charitu. Matka si tam může požádat o potravinovou pomoc. Málokdy, a spíše ne, poskytnou hotovost, jejíž útratu je pak třeba nutně zdokladovat paragony. Poskytují více pomoc nákupem základních potravin, ovšem obojí jen v omezené maximální hodnotě, a to 500,- Kč. Žadatelů a potřebných je prý mnoho. Navíc nemůžete žádat pokaždé, a kdy vám zrovna dojdou peníze. Pětistovková pomoc je na 3 až 4 týdny! Co myslíte, že je pro Charitu základní potravina? Nějaké maso, aby se děti pořádně a zdravě najedly? Ne. Levné salámy, kdy mi pracovnice na můj zvědavý a po pravdě pátrající dotaz sdělila, že toto není základní potravina, a že když by to klientce koupila, neví, jestli to nebude na hraně. Pak jsou to hlavně paštiky a konzervy. Pak samozřejmě pečivo, čočka, hrách, fazole. Případně vajíčka. Třeba jogurty jsou pokládané za nezákladní potravinu. I ovoce a zelenina. Brambory jsou povolené. Kupuje se mouka hladká i polohrubá. Kuře v akci, namísto konzerv, je sice taky na hraně, ale prošlo by to. Můžete si vzít mléko, med, sůl, koření, těstoviny, rýži a hodně se nabízejí polévky v sáčku. Matka si může koupit i plíny a jiné potřeby pro miminko, ale taky jen základní. Myslíte, že se vlezete do pětistovky? Ne? Tak odebírejte ze svého nutného potravinového seznamu ze základních potravin i potřeb tak dlouho, dokud se na ni nedostanete. Smutné? Ano… A to jsem zdaleka ještě nejmenovala mnoho jiného ze základních potravin a už máme pětistovku přečerpanou. Sociální terénní pracovnice, která s vámi půjde nakoupit za to ale nemůže. Poslouchá nadřízené, zákon a pravidla při čerpání potravinové pomoci – potravinového balíčku.

Matka si tedy najde přivýdělek. Bere všechno, co jí může pomoci. Na paní na hlídání nemá, otec dětí nepřipadá v úvahu, protože kdyby ano, tak by toto a cokoli z výše uvedeného vůbec vlastně neřešila, protože by šlo o normálního chlapa, který umí své ženě, byť bývalé, pomoci, protože mají spolu děti, kdysi společně založili rodinu, a on cítí zodpovědnost se o ně postarat.

Skloubit přivýdělek s péčí o děti a jejich dozor, protože jsou ještě dost malé na to, aby byly samy doma, je těžké! Ne každá maminka má po ruce někoho z rodiny, babičky, dědečky, kamarádky. Když teda toto vše konečně skloubí, třeba i tak, že děti nakonec poučí o bezpečnosti a nechá je samotné doma, protože hlídání nesehnala, a vydělá si horko těžko a zcela unavená a vyčerpaná a vynervovaná z toho, zda jsou děti v pořádku, nějakou tu stovku navíc, ve výsledku však přijde o příspěvek na bydlení, případně ještě i o přídavky na děti, či jiné nárokové dávky, které mnohonásobně převyšují peníze vydělané přivýdělkem. Proč? Protože to poctivá žena poctivě přiznala na oddělení dávek. Za odměnu ji nastavený zákon zkrouhne. Jedna maminka si přivydělala 1 500,- Kč a přišla o dvoje přídavky v cca 1000 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 3 800 kč.

Už víte, proč se některým matkám samoživitelkám nevyplatí pracovat, nebo si přivydělávat? Ne proto, že by nebyly ochotné si přivydělat, nebo byly líné, nýbrž proto, že se jím to prostě nevyplatí! Vy byste šli pracovat, když byste věděli, že ve výsledku na tom budete ještě hůř? Víte, že stačí, aby měla pětikorunu v souhrnu všech měsíčních příjmů – od mzdy, přes výživné až po případné přídavky  dávky - navíc, a už ji to odsune do škatulky vyšších příjmů, o kterých se jí ani nezdá a nikdy je ani neměla, a tím pádem je vedená a posuzovaná jako finančně dostatečně zajištěná?  To jedna přemlouvala svého šéfa, aby jí odměnu čtyři sta korun hrubého za dobře odvedenou práci do platu nedával, přišla by tím totiž o příspěvek na bydlení. Jaké je řešení? Práce načerno? Nepřiznávat nic navíc a podobně? K tomuto stát a zákony nabádají?

Ano, a otvírají se tím jiná a mnohá další diskutabilní témata… Ale matce samoživitelce stejně žádné nepomůže. Tento chaos je prostě zákonodárci daný. Tečka. Ne každá máma má oporu v pomoci rodiny. Některé jsou na to opravdu samy.

Začnou si pomáhat půjčkami, úvěry. Statistiky říkají – a těmto údajům opravdu věřím – že nejvíce jsou v osobním bankrotu, insolvenci, matky samoživitelky. Divíte se? A to ne proto, že zatoužila po moderní televizi, dovolené u moře a děti po posledním modelu „plejstejšnu“ či školním lyžařském kurzu, ale proto, že nemá pravidelně na nájem a na jídlo, ač nakupuje tak levně, že levněji už to snad ani nejde, a to už na hranici bídy žije, někdy dokonce i pod ní. Že si mnohé odpírá, ji nevadí a lže přitom sama sobě, ale že musí odepřít jakýsi standard i dětem, který je pro jiné samozřejmou životní úrovní, to ji bolí. Dnes je ve školách šikana jen proto, že někdo je chudý a jiný bohatý. Děti jsou šikanovány za chudobu! Měli jste někdy skutečný, ale opravdu skutečný hlad, že i obyčejný chleba byl pro vás luxusem? Ujídali jste někdy tajně maso pro psy, aby neubylo toho pro lidi dětem? Jedli jste třeba pořád dokola jen špagety s kečupem, špagety s moučkovým cukrem a obyčejnou hrnkovou buchtu přesně rozkrájenou na dílky podle počtů dnů v týdnu a podle počtu dětí tak, aby bylo na každý den a pro všechny, včetně stejně rozpočítaného bochníku chleba, a o skutečném masu si necháváte jenom zdát? Kabanos a párky nacpané separáty – když na ně náhodou je – zdobí talíře dětí. Matkám ne, protože chce, aby zůstalo pro děti. Z čeho žije matka, ví Bůh. Maminky mají strach o své děti, říkají: pozor přes cestu, ať tě nesrazí auto! Říkají: pořádně a zdravě se najez, ať ti nechybí žádné vitamíny a dobře se vyvíjíš. Ale neměla by tu stejnou péči věnovat i sobě, aby k ní z nesprávného stravování nepřicházela únava a nesoustředěnost a neriskovala tak např. i na těch zmíněných silnicích sama – když tyto dva příklady teda takto shrnu? Mamina třeba platí dítěti pojistku, kdyby se mu něco náhodou stalo, ale sobě ji neplatí (kdyby se s ní něco stalo)(co bude s dětmi, kdyby se jí něco stalo?)… paradox, že? Tak se žije v České republice. Všeobecně, nejenom matkám samoživitelkám.

Už se k vám donesla slova jednoho dětského lékaře, který říká, že se u dětí ve velkém znovuobjevuje po mnoho iks iks letech křivice a špatný stav kostí a zdraví vůbec?

Proč? Z důvodu konzumace levného a špatného jídla.

Kde? V rodinách postižených chudobou.

Hlavně a nejvíce?  Matky samoživitelky.

Píši tady skutečně o České republice, když používám slovo chudoba, křivice, špatné a levné jídlo??

Bože, ano!

Píši skutečně o České republice, když napíši slova, že mnozí a mnohé si udělali/lo z ženy samoživitelky obětního beránka, stoku, odpad, a co neutáhnou, naloží do za sebou tlačící káry jí, ať si nějak poradí, protože ona prostě MUSÍ, protože jí nikdo nepomůže – jak pochopila.

Otec dětí si dál v pohodě a beztrestně a spokojeně žije ten svůj luxusní černý život načerno, státem dovolený a podporovaný, naprosto beze studu. Čeho by se bál?

Exekutor dál do její už i tak značně těžké káry nakládá dál a další, protože ví, že u ní uspěje. Právem nebo neprávem – to je fuk, neb on může všechno, protože byznys s dluhy v ČR kvete, a je mu jedno, kdo hradí, hlavně, že někdo platí ty jeho „nikdy se nedající  zaplatit“ lichvářské odměny s příslušenstvím a úrokem. Exekutoři patří do obce státu ve státě, kde ten, co má lid chránit ho stejně nechrání. Dovoleno tedy vše a cokoli… Čeho by se bál?

A pak čtete podél silnic a chodníků billboardy, které spíše zvěstují to, kdo nový bude mít nově korýtko, peníze, moc a vliv, abychom věděli, komu se klanět teď, než skutečnou touhu a přání vybudovat SKUTEČNĚ to, co nám na plakátech slibují….