Bez vzduchových kořenů

Bez vzduchových kořenů orchidej prostě nepokvete. Ač lidová květinářka, co by i kytkám tančila a zpívala, jen aby blahodárně rostly, udělala jsem chybu století a mé krásné orchideji vzduchové kořeny ostříhala, jak kadeřnice nevzhledný porost na hlavě zákazníka. 

Přece tak něco ohyzdného, pahýlovitého nebude hyzdit mou krásnou orchidej! Šak když ji trochu přečísnu, vadit jí to jistě nebude. A když dám pár těch pahýlů pryč, ještě jí dost zbude.
Ale vadilo! Přestala růst, přestala kvést. Jaký omyl, když si myslíme, že něco k něčemu nepatří a snažíme se to zlikvidovat.
 
Kamarádka květinářka mi poradila, že mám orchidej nechat jakoby umřít, nestarat se o ni, nezalévat, prostě si ji nevšímat, a až za nějakou dobu jí znovu věnovat péči. Bude prý vděčná a poroste a pokvete pak jako šílená.
 
Vzduchové kořeny jsem jí už teda ponechala. Pravidelně jsem ji vynášela ven na déšť, substrát se chystala vyměnit... Když ona najednou vyhodila šlahounek a posléze z něj začala rašit poupata a následně mi dala krásné květy! Došla mi ta chyba, kterou jsem udělala. Vzala jsem jí její podstatu, její potřebu, sobecky rozhodla vzít jí to, co k ní patřilo, jen proto, že mně se to nelíbilo. Sedla jsem si ke kvetoucí kráse a v myšlence si převedla tento čin do světa lidí, do mezilidských vztahů, do partnerství - ufiknu ti, lásko, ze života to, co se mi nelíbí a budu si myslet, jak jsem ti/si pomohla... Ale ve výsledku odstartovaná pohroma! Likvidace, demolice. Vytažená spodní karta domečku z karet, podebraný základ, odstříhnutý vzduch, pokus o výmaz z registru, který vymazat nejde, neb patří ke každému z nás. Rýha vyrytá, už sice dávno zacelená, ale jizva stejně zůstává a jde vidět. Jsem orchidej, ale pahýly mi nechej, jsou mé a potřebuji je, i když se ti nelíbí... a mně taky ne. 
Zamyslela jsem se nad člověkem.
Co všechno k němu patří.
Patří k němu vše, co ve svém životě má. Logické. Vymazávací guma se na toto nedá koupit v žádném papírnictví, nedá se koupit nikde.
Zamyslela jsem se nad tebou.
Zamyslela jsem se nad sebou. 
Zamyslela jsem se nad lidmi, nad Vesmírem.
Dostala jsem se v myšlenkách daleko. Ale zase jsem cosi a znovu pochopila. Ne, že bych to nevěděla vůbec, ale když člověk má tyto tendence, tyto sklony. A opakovaně. Znovu a vždycky a maličko zas.
Člověk nepoučitelný, nikoli homo sapiens? Že by omyl v historii?
 
Už nebudu stříhat a nestříhám nikomu a ničemu nic. K orchideji pahýly a vzduchové kořeny patří.
Tečka.