Nevím, jestli vychovávám dobře, ale ovoce to přináší...

„Mamko, ehmm … chcu se zeptat ...“ „No?, ptej.“ „Možeš mi dávat nějaké kapesné?“ „Šak jsem ti dávala. A prý ho nechceš, že to hned uvalíš. Takže začneme znovu?“ „Jo!!“

Vytahuji z peněženky dvě stovky, pokládám je na stůl v pokojíčku a čekám na reakci. Bude to málo? Nebo moc? Dozvím se k čemu je potřebuje? Jak uvažuje nad penězi teď? Protože některé to přemítání bývalo kdysi i barsjaké. Od představy, že bankomat dává peněz kolik chce a kdy chce (předškolní věk), až po „šak si možu pučit“ (školní věk). Ano, ve třídě si půjčovali, vraceli s úrokem, prý i padesátiprocentním, říkala nám učitelka na rodičáku – tak prý si máme s děckama doma promluvit, protože se v těch dluzích a půjčkách začali ztrácet … a následně i mlátit.

A já měla radost, že můj syn v tom nejel.

„Mamko, nejsu blbý! Já su v klidu.“ Uf!

Bývaly ztráty, né že né. Třebas plastoví vojáčci nebo angličák v záchodě. Prý jim chtěl udělat tobogán, když on má ten zážitek taky (předškolní věk) - peníze spláchnuté do záchodu, ale syn to prostě musel pochopit sám, kudy cesta nevede, a že když to spláchne, že už prostě není, a já na dalšího nedám. Ucítit to v sobě: „Mamko, to byla teda blbost na entou!“ (předškolní věk i školní).

Učím ho na „malých penězích“, aby pak pochopil a uměl to s těmi velkými. Základní kámen položen.

Nevím, jestli vychovávám dobře, ale ovoce to přináší.

Jak jinak se dopátrat uvažování svých dětí, a zjistit co v nich je? Rodič by měl být i filuta.

Nehustím proto názory dopředu. Na základě toho, který je, mu ho jen poopravím. Výchovu jsem si zjednodušila. Nerozkazuji, nepřikazuji, neliskám, neřvu, nedělám přednášky. Jsem mu řekla, že nemůžu liskat někoho, koho miluji, ale jak toho zneužije a rozsvítí se červená kontrolka, řešení nastane, páč pořád jsem a budu jeho matka, a vychovávám! Pochopil to.

Jdu na výchovu z opačné strany. Když se chci dopátrat myšlení svého milovaného dítěte, nechám ho mluvit jako prvního. Stejně vždycky pobere z mého výchovného proslovu jen prvních pár vět. A navíc - dělejte puberťákovi přednášky...To si radši vyžehlím nebo upeču koláč. Krom toho vím, že když mu něco zůstane viset v hlavě, že když někde něco vymamlasí, vždycky přijde, a sám od sebe, neb se mu to přirozenou cestou rozleželo. A taky jsem prý špión Šuškin, říká, že vidím i za roh a na „všecko“ stejně přijdu. Ano, přijdu, protože časem všechno jednou vypluje napovrch, ani nemusí být člověk špiónem.

Nevím, jestli vychovávám dobře, ale ovoce to přináší.

Nepořádek v pokojíčku třeba taky neřeším. Nejsem uklízecí četa. A já sama vím, že ani já nejsem dokonalá, a mívám taky někdy ve věcech chaos (Mamko, tož ty mi říkáš ukliď si a sama máš tady věci pohozené). A taky vím, že jak mu nastane na těch pár metrech čtverečních stav „dá se to přehazovat vidlemi“, uklidí si to, protože se v tom začne sám ztrácet. Není nad osobní zkušenost.

Měla bych být prý přísnější, říká bývalý manžel. Aby ses pak nedivila, dodává. Jenže on na něj řve, nesnaží se ho pochopit, a při chybě v diktátu mu dává stokrát opsat větu: už nikdy neudělám chybu v diktátu – retro styl. Je fakt, že se někdy divím, ale nad tím, jak to mezi mnou a synem funguje, protože někdy sama nevěřím, že to zabere. Ale ono zabere, jde jen o ustálení věci.

Když mi učitelka na rodičáku řekla: Kéž by všechna děcka byla tak férová, jako je váš syn, bylo by to fajn. Začepýřila jsem se. Ex taky, normálně se přifařil k pochvale. No, jestli v zájmu dítěte, leda dobře. Vždycky a většinou totiž mou výchovu spíše napadal, než chválil. Tak snad už uzřel, že není zas až tak na prd.

Nevím, jestli vychovávám dobře, ale ovoce to přináší.

„Mamko, dnes mi češtinář řekl že jsem buran  jak prý píšu to i y, a řval, a že se mám na nějaké gumování vysrat a mám to přeškrtnout.“, hlásí mi syn, a chechtá se.

„A cos mu na to řekl???“, protože vím, že určitě něco jo.

„Sem si poradil. Sem mu normálně řekl, že buran nejsu a psal sem dál. Sem to teda ještě radši škrtl, ať neprudím. Mám to vyřešené, mamko.“

Že je češtinář „takový narovinu“, jsem se přesvědčila na rodičáku. On si mluvu totiž moc nehlídá ani před rodiči, je jaký je. Ex z něj rostl, já se chechtala do rukávu. No, asi nevýchovné, ale co s učitelem? A co s mým smyslem pro humor?

Učitel pak řekl: Já toho vašeho Karla mám stejně rád, jede na férovku.

Doma se totiž snažím jet na férovku, víte?

Nevím, jestli vychovávám dobře, ale ovoce to přináší.