Mám šroubovák, kleště štípačky i hasák...

Brrr. To byl sen! Ráno nahlížím do zrcadla a kontroluji místo na obličeji  i pod nosem i na bradě - vousy. Mně se zdálo, že mi narostly vousy!

To mám z toho samoživitelství. Funguji i jako žena i jako muž. Napadá mně, jakého přírůstku nebo změn, na sobě, by se mohl zaleknout otec samoživitel. S jakým děsem by se mohl budit zase on. Nedomýšlím.

Ne, tak vousy nemám. Hurá!

Ale mám šroubovák, kleště štípačky i hasák. Vlastním  kladívko a mnoho jiného užitečného. A dokonce s tím umím i dělat. Taky to umím s malířskou štětkou, pájkou i vrtačkou. Jen mi musíte připomenout, co je to ten příklep.

Jednou mi kamarád chtěl spravit náladu, a že pro mě má dárek. Dárek! Ať je to cokoli, beru! Dárek jsem nedostala, od muže, snad už tisíc let. Třeba kytku ze zahrady mi přinese. Jen tak, do vázy. Přikvačil si to s velkou krabicí. Fíííha! Co to může být?

Otvírám ji a skoro nedýchám. Jeho oči sledují ty mé. Aby nepřehlédl tu mou radost.

Otvírám, pomalinku, nahlížím… oči mi zůstaly viset! Vercajk! Vercajk pro chlapy! Prý, abych to nemusela kupovat, že on to má doma všechno dvakrát nebo několikrát. A metr je prý úplně nový!

Díky!

Když mě pošlete pro kombinačky určitě vám nepřinesu kombinačku. Mám na mysli to dámské prádlo. Tak tady jsem úspěšná.

Naučila jsem se rozeznat hřebík od šroubku a vím na co jsou hmoždinky. Můj syn tomu říkával žmolinky, tak asi jen tady se budu vyjadřovat neodborně a neprofesionálně. Převzala jsem si synovo originální pojmenování.

Naučila jsem se dokonce i u práce  špačkovat jako chlap.

Klapka! Stop!

Nyní nastupuje zase žena. Do kuchyně. K pračce. K žehlícímu prknu.

Přehazuji výhybku. Syn se mě ptá na opravu plastové pušky od kolotočářů. Nestřílí. Jdu tedy zkoumat, pro mě tak záhadnou věc. Vyhrávám. Puška funguje.

Poskakuje mi poklička, v kuchyni, na hrnci. Brambory se vaří na šestku. Stahuji kolo na trojku.  Jsem zase žena. V kuchyni.

Procházím kolem zrcadla v chodbě. Ano, poprsí mám stále, vousy ne. Pořád žena. Spadl mi kámen ze srdce. Uf.

Kolo, ještě se mám podívat na to kolo. Synovo. Co já vím jak navléct řetěz? Srovnat řídítka? Nějaký klíč na to potřebuji. Ale jaký? Vysvětluji to prodavači, svým jazykem, až po nějaké době zavírá ústa a přikyvuje. Chápe! Prodavač chápe! Ženská, no… Hlavně, že jsme se pochopili, domluvili. Ale s řetězem stejně nehnu. Volám švagra. Syna kárám, že by se mohl, pro příště, snažit nebourat.

Příště, pokud to jde, beru dílec s sebou do obchodu a podle toho kupuji, co potřebuji. Jak jednoduché. Většinou už nekoupím nic blbě.

A taky nestačím na nábytek, když maluji. Nemám sílu to odtáhnout. No co, i muž samoživitel někdy třeba nahlédne do kuchařky nebo mu někdo uvaří. Někdy něco. Nebo to koupí. I já si můžu dovolit si někdy neporadit. Že jo?

Volala jsem si k, pro mě neřešitelným záležitostem, souseda. Jeho žena s ním posílala i dceru. Abych asi souseda nesnědla.

Jednou jsem si ho zavolala na sršně. Aby ho zabil. Syn v postýlce a on, ten hmyz s bodcem, kroužil kolem něj. Já kolem sršáňa a tak jsem ho utěrkou rozzuřila až připomínal stíhačku.

A co soused? Prchl! Normálně zdrhl. Dík za takového souseda! Díky tomu jsem se totiž naučila spoléhat sama na sebe. Kde že to najdeš tu pomoc? Na konci svého ramene? Beru do rukou Biolit. Že mě to nenapadlo hned. Mohla jsem ušetřit sebe, souseda s dcerou i jeho ženu. Se synem se ke sladkému spánku přesouváme na noc do vedlejšího pokoje.

Klapka! Stop! Výhybka!

A jsem zase žena. Hernajsky, v kuchyni mi pořád problikává zářivka. Měla bych se na to podívat… ne, ne, teď jsem přece žena. Počká to. Teď chci být žena! Nejenom teď, ale pořád.

Klesám na mysli. Copak to jde?

A taky jsem matka i otec v jedné osobě. Tatínci budí respekt, jak známo, maminky rozmazlují. Toto kloubím dohromady už několik let. Že bych aplikovala převleky? Nedokážu posoudit výsledek pokusu. Výbuch? Asi. Smíchy.

A tak si tak žiji a učím se vařit i nové recepty i smontovat nábytek. Žena i muž v jedné osobě. Matka i otec. Trochu schizofrenní. Rozdělené myšlení… Jako na povel. Muž, žena… muž, žena… matka, otec…žena… a tak pořád dokola.

Jdu se podívat do zrcadla co ještě mám a co už ne.

Co kdyby.

Zrcadlo ukazuje ženu. Sláva!

Dávám si pro jistotu náušnice. Aha, ty nosí i muži. Musí se opičit?

Co sukně? Ty nosí skotové, tady taky nevidím potvrzení ženství.

Nalézám důkaz toho, že jsem opravdu žena: mám ženské jméno!

Neznám chlapa, který by se jmenoval Jana…