Když se slova jiných strefí... v dobrém

anotace - Inspirací mi byl Jaro Slávik... Myslím, že pokud uvedu zdroj, uvedu kdo to říkal a kde, nepokazím nic, nebudu za "zlodějku něčích slov", protože slova jiných mnohdy dají slova nám, a mnohé jiné...        

 

Nedávno se mi v práci dostal pod ruku časopis, ze září loňského roku. Ale díky za to, i za staré časáky, když několik hodin kšefty nejdou a do obchodu i několik hodin noha nevkročí.  

To číst nebudu, byla moje první reakce – staré informace. A hodila jsem časopis na hromadu k těm ostatním, ať si počte kolega. Byla neděle, a protože nejsme potraviny, ale obchod se službami, noha vkročila párkrát, za těch několik hodin. Prach ze zboží jsem setřela už stokrát, zboží seřadila, dokonce i podle barev, aby oko zákazníka na něm spočinulo a náš sortiment ho zaujal. Procházím se po těch pár metrech čtverečních a přemýšlím, jak něco dělat, když není co. Svou práci mám ráda, je tvůrčí. Nicnedělání ale ne. Mrknu na časák, hm - "Instinkt". Není marný ke čtení ani starý... Listuji. Nacházím. Článek, co mě zaujal a najednou vím, že v něm něco najdu.

Jaro Slávik, a jeho – „Jak jsem točil gay porno“. Ušklíbla jsem se, toho pána jsem nikdy moc nemusela. Abych pravdu řekla, i mně se touto aférou tak nějak „zprotivil“. I já jsem měla tendence ho soudit.  Protivný mi totiž byl už i jako porotce v „Talentu“. Arogantní, a jak kdyby Brouk Pytlík - co všechno zná a ví. Dojem z něj - Tady jsem Já! Jaro Slávik! Lezl mi tím děsně na nervy. Jako by neznal slovo pokora, soudnost, takt… Ale co nemusím, to mě určitým způsobem láká – nahlédnout, poznat, pochopit, protože se třeba můžu plést v pohledu na věc, na člověka. V pohledu jakémkoli, i v zažitém názoru.

Někdy si přístup v sobě opravím, jindy však pevně  a rozhodně ponechám. Předem jiný odmítám jen tehdy, vím-li, že ten co mám je pevný a stálý, pro mě absolutně neměnný.

Což u celebrity nemohu tvrdit nikdy, protože, co já o ní vím, že – o celebritě?

Dala jsem se do čtení. Rozhovor s ním mě lákal. Arogantní právěže nemusí být vůbec arogantní, nýbrž právě naopak – ví, co chce a proč to chce a stojí si za tím. Arogantním se tedy může jenom jevit. Vždyť i mně někdy říkají, že jsem zpupná a vím, že nejsem. Jen vím, co chci a proč. Co si nechám líbit, a co ne.

Najednou jsem se zastyděla nad svým starým názorem, nad soudem o něm – kde že jsem vzala právo na takový soud...

Ten chlap mě začal zajímat.

Četla jsem jeho rozhovor s takovým zaujetím, že jsem měla pocit, že sedí naproti mně a povídá mi to. Chvílemi jsem snad zaslechla i jeho hlas živě, v tom prostoru několika metrů čtverečních. Tak mě jeho povídání zaujalo. Najednou jsem dostala chuť si s ním vypít kávu.

Myslím, že v článku neřekl nic moc extra, že neřekl nic, co by člověk nevěděl, ale mně se to zrovna hodilo do nálady, do mé prožívající situace, a tak mě to doslova dostalo. 

Je prý něco mezi nebem a zemí – že sáhneme třeba zrovna po tom, kde nalezneme odpovědi, „lék“ na situaci. A ten den to byla slova Jara.

"Vytrhnu jich pár z kontextu", neb se dají dosadit k čemukoli v životě člověka, a k právě dějícímu se; slova s účinkem "léku".

Citace:

„… a kdykoliv se to bude komukoliv hodit, tak to na vás vytáhne a dávno zapomenutou věc opět zpřítomní. Tím pádem vlastně média vytvářejí časovou smyčku, čímž kompletně popírají vývoj člověka a svým způsobem ho neustále vracejí na jedno místo. V našich podmínkách na místo vnímané velice negativně.“

„Jsem přesvědčen, že ve Spojených státech by moje kauza mohla  mít pozitivní public relations. Přiznejme si otevřeně, že tím, co jsem ve své mladické nerozvážnosti udělal, jsem klesl na opravdové dno. Ale následně jsem se z něj dokázal dostat – neskončil jsem v péči psychologů ani v závislosti na drogách, naopak jsem byl schopný přehodit výhybku a vybudovat si celkem slušnou kariéru. To je přece success story, která nemá obdoby! Teda byla by jí v Americe, zatímco tady převládá názor – „ Ať jsi dokázal cokoliv, beztak jsi méně než my, protože my nikdy neudělali to, co ty!“

Konec citace.

Váhala jsem, uvěřit slovům beze zbytku, Váhala jsem, jako váhal i autor živého rozhovoru, Honza Dědek, jak sám uvádí. Došla jsem ke stejnému názoru jako on, že rozhovor není jen „slušným hereckým výkonem matadora showbysnysu“, ale upřímná zpověď.  

Nechť tedy jeho slova, která vypouštím do éteru, která třináctého září dva tisíce dvanáct, vypustil nejdříve do éteru on sám; pomohou, poslouží, nakopnou všechny ty, co je neměli možnost tenkrát číst...

"Lék na cejch".