Jsi celý tata...

Seděly jsme s kamarádkou na kafíčku, u ní doma, protože je to levnější než někde v báru, a naše děti si zatím pěkně hrály. "Já jen chvíli posedím a hned půjdu", říkám. Anička se během kávy rozpovídala o svém bývalém.

Taky mám bývalého a taky jsem někdy mívala pocit, že se nezabývám ničím jiným, než tím, jak se chová blbě ke svému dítěti, jak si řeší to nevyřešené se mnou přes našeho syna a taky mi neplatil výživné a taky jsem před malým s kamarádkou řešila neduhy jeho otce. A ty děti to ale slyší a vnímají a to není dobré. Taky jsem kdysi synovi říkala: "Jseš celý tata!"...

A to je snad to nejhorší, krom ještě i jiných vět, co můžete dítěti říct v rozvedené rodině. Rozvodové období, i to co je před ním, i to co je po něm, je opravdu náročné. Děti slyší od otce, jak pomlouvá matku a matka zas otce. A děti to slyší, vnímají a najednou mají taky co dělat, aby si v sobě srovnaly ty hrůzy, které na oba rodiče slyší. A ony většinou slyší jen to nejhorší! A když mu pak v návalu vzteku řeknete: "Jsi celý tata", "Jsi celá mama"- ani nevíte, co do těch dětí tímto ukládáte.

Dítě neví co má po vás a co po otci, ono si to ani neuvědomuje, že zrovna ta projevená vlastnost je ta „škaredá“. On neví, že pohozené ponožky jsou tatovou vlastností, on neví, že gesta, která má jsou po otci a já je ke konci vztahu úplně nesnášela, měla jsem na ně alergii. On neví, že je celý on...

Já svého syna miluji a děkuji Bohu, že nepatřím mezi matky, které své děti nesnáší jenom proto, že je "celý tata“... A kdo si tohoto muže vybral za otce svých dětí? Tak toto já mám v sobě opravdu vyřešené.

Anička u kafíčka brblala ostošest a mě v duchu napadala slova - Nemůžeš se na malou zlobit jen proto, že je dcerou muže, kterého nesnášíš. Ale na to si musí přijít sama…

Kdysi mi jeden dobrý kamarád řekl: "Když nevíš jak situaci vyřešit, začni ji řešit opačně". No, dlouho jsem to nechápala, jak to myslel. Dnes už vím. A když syn udělá gesto, které jsem u "exe" nesnášela, když použije jeho slovník tak, že mám pocit, že mám bývalého opět v naší domácnosti, tak si okamžitě přeprogramuju mysl a reaguji úplně opačně. Učím se „to“ milovat, když to teda přeženu. Učím se to mít ráda, protože ta gesta patří mému synovi, přece. Našemu synovi. Tedy musí mít gesta i exe... A nedovedete si představit tu krásu, kterou dáváte svým dětem, když při zatlučení hřebíku a po patřičné pochvale ještě utrousíte: "Jsi šikovný po taťkovi"... a ne opak.

Dnes jsem potkala bývalého a už mě to tak nenadzvedává jako dřív. Naučila jsem se totiž tolerovat jeho vlastnosti a všechno to co mě prudilo, protože syn je má taky, po svém otci, geneticky předané a to vám pak změní pohled i přístup k věci a chování ve všech a hodně směrech. Mám heslo: Vše pro a v zájmu dítěte. A co si myslím já nechávám si pro sebe nebo to řeším s otcem o samotě a bez syna. Ten mi pak večer před spaním říká: "Mami, vy jste se dnes s taťkou bavili úúúplně normálně" a spokojeně usnul...