Co přichází od "listopadu"?

Aneb kruh se uzavírá v pouhých 90 stručných řádkách. Ač na naše zdravotnictví nadáváme, jak je mizerné, důchodový věk bude brzy převládat  a ekonomicky aktivní nebudou stačit zajišťovat obyvatele v důchodovém věku. K čemu bude, že se budeme dožívat 100let, když nebude za co žít.

Od roku 1989 uběhlo 25 let, v kterých jsme se museli naučit žít tak, jak nás ve škole, ani rodiče nenaučili. Zatímco běžný lid se snaží přežít, vláda dělá jeden kiks za druhým. Nejsem demagog. Ač je to k neuvěření, nebo máte zkušenosti jiné, než se zde píše, vycházím z pravdivých a dokázaných informací.

Osobně jsem generace vychovávaná v době, kdy poslouchat a chovat se podle pravidel bylo prioritou. Politika nebyla koníčkem dospělých. To spíše shánění zahraniční hudby. Nikdo nečekal, že za 25let nebude koho poslouchat jako všemocnou autoritu, která vede naše kroky, ale doufali jsme, že hudby bude na poslouchání dost. Je to kritika, je.

Co se výchovy současné generace týká, je teď volnější. Rodiče učí své děti hlavně samostatnosti a schopnosti se o sebe postarat. A možná to je i odpověď na otázku.

Liberalismus přišel nejen ve výchově od „listopadu“. Je tu svoboda, za kterou naši rodiče nebo my sami bojovali. Přišla však do naší země mimo svobody i averze vůči budoucnosti, žijeme přítomností.

Rozdělení obyvatelstva celé země podle věku je ze školy všem vcelku jasné, přes to si dovolím připomenout. Je důležitý k pochopení myšlenky, odkud a kam jdeme, kam půjdeme dál. Ve stručnosti: Dětská složka („Učím se o převratu ve škole, sametová revoluce je mi cizí.“), ekonomicky aktivní („Systém demokracie v ČR je pro mě záhadou, se kterou se učím lépe nebo hůře zacházet – učím se pomocí pravd a omylů nebo se naučím pravidla obcházet – používám tahák.“), důchodový věk („Jsem smířen s osudem. Většinu života jsem prožil v komunismu, nechápu, proč se po mě najednou něco chce - Zlatí komunisti! Kdyby mi to mělo na hlavu spadnout, jaktěživ po mě nic nechtěli!“). Samozřejmě zvláště u důchodového věku je sporné, zda tak většina přemýšlí, protože například moje maminka je aktivní, pracující, i když v důchodu. V České republice převládá regresivní typ, jako ve většině vyspělých států.

A co to znamená? Že ekonomicky aktivních je většina. Ač na naše zdravotnictví nadáváme, jak je mizerné, důchodový věk bude brzy převládat a ekonomicky aktivní nebudou stačit zajišťovat obyvatele v důchodovém věku (K čemu bude, že se budeme dožívat 100let, když nebude za co žít.). Všichni víme, že zestárneme a naše děti nás neuživí, žádný státní důchod nebude, ale kdo si chce a může dnes šetřit na důchod? Doufáme v zázrak? I vzhledem k státnímu rozpočtu a státnímu dluhu je více než pravděpodobné, že stát nás zajistit nedokáže. Možná za budoucí krizi může snížení porodnosti. (V roce 1994 růst obyvatel stagnoval. Podle výzkumu očekáváme, že v roce 2020 budeme na úrovni Švédska v roce 1993.) Ztratili jsme pocit jistoty a bezpečí. Jsme oběti systému, může za to struktura obyvatelstva, plánované rodičovství?

Základem státu je rodina. Rozdíl mezi „listopadovou“ a dnešní? Rodina za komunismu měla základní potřeby zajištěné. Nebylo potřeba příliš co plánovat a riskovat. Každý po škole, ať byla jakákoliv, musel mít práci. Dávky neexistovaly. Kdo nepracoval, byl příživník. Osobní vlastnictví bylo sprosté slovo. Kolik tehdy pro to bylo sebevražd, se dohledá těžko. Nízký nájem sice byl, ale vysoká cena potravin to statečně vyrovnala. Platil mj. zákon o cenzuře, hanobení republiky (setkal se s ním například prezident V. Havel). V přepočtu na měnu (a to pouze českou – zahraničí jako takové lidé znali převážně z atlasů) musíme samozřejmě vzít v úvahu dnešní a tehdejší ceny a platy. Rozdíl v bohatství je však zřejmý.

Privatizace mezi dvěma světy. Myšlenka dobrá, ale ani vládní činitelé ani většina lidí si s ní neporadili nejlíp. To proto nás ani investor, který se sem z pochopitelných důvodů nehrne, nezachrání. Jsme příliš nestabilní prostředí. A i když třeba W. Churchill, T. Jefferson, F. A. Hayek jsou návodem, jak na to, z knihy Budování kapitalismu v Čechách od T. Ježka je více než zřejmé, že inteligentní a sociální vláda nemůže naučit lid se o sebe postarat.

V současnosti si každý si může vybrat školu. (Rodiče nemusí být členy KSČM.) Může získat stipendium, pracovat při studiu na studia.Každý sám podle možností a schopností rozhoduje, zda bude zaměstnanec nebo zaměstnavatel. Každý je dnes „strůjcem svého štěstí“. Musí se snažit, přizpůsobit se a změnit. Stojí ho dost sil starat se sám o sebe i o rodinu, často na hranici zákona. A někdy se nedaří. Před „listopadem“ nebylo nutné takto smýšlet. (Netvrdím však, že to tehdy nikdo nezkoušel, mít se líp.)

A co tedy přichází? (Spíše bych se zeptala: Kdo ještě neodešel?) A co se nezměnilo a zůstává s námi? Postupy vlády, jak lidem demokratickou svobodu znepříjemnit. Nezměnily se sliby voličům a dokonce ani celá vláda.

Z pohledu nadpřirozena možná za tento stav může ďáblovo bible, kterou nám Stockholm zapůjčil v roce 2007. Co si budeme namlouvat, ten rok padla Topolánkova vláda, protože nedostala důvěru. A už to šlo z kopce. Stále více lidí kolem nás chce zpátky „zlaté“ časy.

Kruh se po volbách roku 2013 pomalu uzavírá. Jak může EU navrhnout, že tedy každý dostane měsíční paušál, aby nebyl chudý nehledě na to, zda pracuje? Před "listopadem" jsme mohli ukázat na někoho prstem. Někdo mohl za naši chudobu. A dnes se zlobíme, (nezlobte se za tak krutá slova) že není vlastně ukázat na koho. A vláda ukazuje na státní kasu a daňové poplatníky.

Malé dva příběhy nakonec. Co je na nich stejného?

On, pracuje rukama, patří mezi 200 zaměstnanců jedné firmy.

Ona, šestý rok v domácnosti. Mají 7 leté dítě. Je skromné.

On si po práci zajde na pivo, ona přibírá na váze a stěžuje si, že žádná práce není.

Žijí na hranici chudoby, mají dluhy a nemají na obědy dítěti do školy. Nemají na autobus.

Stěžují si na vládu, na stát, na systém.

On propije sedminu výplaty měsíčně, ona tu sedminu dostane zpátky od státu.

Volí levici.

On zaměstnává lidi. Má firmu. Je věčně v práci.

Ona je doma. Pracuje z domova. Asi účetní, umělkyně, obchodnice.

On denně riskuje svůj majetek, odvádí daně za všechny, za které je zodpovědný.

Mají také školáka. Intenzivně se připravuje na budoucí povolání už od školky. Rodiče dohlížejí, aby jeho čas byl vyplněn vhodným způsobem. Je sebevědomý.

Žijí si ve střední vrstvě. Mají celkem hezké auto.

Stěžují si na vládu, na stát, na systém.

On ve volném čase pracuje z domu a přemýšlí o práci, ona studuje.

Volí pravici.

Až se kruh uzavře, druhý příběh bude patřit do kategorie bájí a pověstí. I když: Do stejné řeky prý nevstoupíš.

Tak co, je to lepší? Už líbí??