Kruh se uzavírá po 25letech

Od roku 1989 uběhlo krásných 25 let. Osobně jiných 25 let neznám. Jsem generace vychovávaná v době, kdy poslouchat a chovat se podle pravidel bylo prioritou. Generace vychována v míru. Nikdo nečekal, že za 25let nebude koho poslouchat, nebude existovat všemocná autorita, která povede naše kroky.

 Teď už je výchova volnější. Rodiče učí své děti hlavně samostatnosti a schopnosti se o sebe postarat. Velí to dnešní doba. A možná to je i odpověď na otázku. Liberalismus přišel nejen ve výchově od „listopadu“. Je tu svoboda, za kterou naši rodiče nebo my sami bojovali.

 Rozdělení obyvatelstva celé země podle věku je jasný. Ve stručnosti: Dětská složka (učím se o převratu ve škole, sametová revoluce je mi cizí), ekonomicky aktivní (systém demokracie v ČR je pro mě záhadou, s kterou se učím lépe nebo hůře zacházet – učím se pomocí pravd a omylů či obcházet – používám tahák), důchodový věk (většinu života jsem prožil v komunismu, nechápu, proč se po mě najednou něco chce - „Zlatí komunisti“). V České republice nepřevládá typ stacionární, což by bylo asi ideální z ekonomického hlediska, ale regresivní. Regresivní typ však převládá ve většině vyspělých státech.

 A co to znamená? Že pro rozdělení typu regresivního tedy platí, že ekonomicky aktivních je většina. Ač na naše zdravotnictví nadáváme, důchodový věk bude převládat a ekonomicky aktivní nebudou stačit zajišťovat obyvatele v důchodovém věku. Vzhledem z rozpočtu vlády a státnímu dluhu je více než pravděpodobné, že stát nás zajistit nedokáže. A to na druhé straně i díky snížení porodnosti. V roce 1994 růst obyvatel stagnoval. Průměrný věk roku 1996 byl 37,5 roku. Roku 1999 byla porodnost na nejnižší úrovni. V roce 2000 už byl průměrný věk obyvatel ČR 38,5 let. Potratovost, ať chtěná nebo nechtěná, klesla hluboko. Podle výzkumu očekáváme, že v roce 2020 budeme na úrovni Švédska v roce 1993. Proč a čím je způsobena tato demografická dynamika? Ztratili jsme snad pocit jistoty a bezpečí?

 Základem státu je rodina. Běžný občan není hloupý. Ne český! Plánuje si většinou nejen rodičovství.

 Rodina za komunismu měla základní potřeby zajištěné. Nebylo potřeba příliš co plánovat. Každý po škole, ať byla jakákoliv, musel mít práci. Musel. Dávky neexistovaly. Kdo nepracoval, byl příživník. Osobní vlastnictví bylo sprosté slovo. Kdo kdy něco vlastnil, stát to po roce 1945 znárodnil. Kolik tehdy bylo sebevražd se dohledá těžko. Platil zákon o cenzuře, hanobení republiky apod. Potýkal se s ním i prezident V. Havel. V přepočtu na peníze (a to pouze české – zahraničí a jeho podobu lidé znali převážně z knih a atlasů) mohli mít lidé třeba automobil či televizi 5x dráž než dnes. Maso, pokud bylo, též. Samozřejmě musíme přepočítat dnešní a tehdejší ceny a platy. Rozdíl v bohatství je však zřejmý.

 Nyní v 21.století se každý sám rozhoduje, zda bude pracovat nebo ne. Každý si může vybrat školu, na kterou chce jít a nikdo mu do toho nemluví. Rodiče nemusí být členy KSČM. Každý je dnes strůjcem svého štěstí. Musí se však snažit se přizpůsobit a změnit. Stojí dost sil starat se sám o sebe. To před „listopadem“ nebylo nutné.

 Symbol demokracie: Svoboda slova, svoboda volby. Zodpovědnost sám za sebe.

 Kolik plusů a mínusů tyto systémy mají, ponechám na čtenáři.

 Co se ale nezměnilo, jsou postupy vlády, jak lidem tuto svobodu znepříjemnit. Nezměnily se sliby voličům a dokonce ani celá vláda.

 Kruh se po volbách roku 2013 pomalu uzavírá. To nám ta svoboda dlouho nevydržela. Ale co. Slýchávám: „Na co je nám svoboda, když stejně nevíme, co s ní?“

 A kdo za to může? Z pohledu magie, čar, nadpřirozena možná ďáblovo bible, kterou nám Stockholm zapůjčil v roce 2007. Prý ďáblova bible přináší smůlu. Důkaz je zřejmě to, že byla napsána černým mnichem Benediktinem v naší zemi. Prý. Co si budeme namlouvat, ten rok padla Topolánkova vláda, protože nedostala důvěru. Z pohledu reality je na vině sám „čecháček“?

 A co přijde teď? Spíše bych se zeptala: Kdo ještě neodešel?

 Přichází do naší země mimo svobody i averze vůči naději, jakož přichází i pesimismus, zklamání. Dá se říci, že některé pálí dobré bydlo. Někteří žádné nemají. Co na tom, že si můžeme vybrat svou cestu. Co na tom, že každé naše rozhodnutí je jen naše? Vždyť jsme tehdy mohli ukázat na někoho prstem. Někdo mohl za naši chudobu. A dnes se zlobíme, že není vlastně ukázat na koho. Vláda nám ukázala, že ona tu není ani tak pro nás (jako rodič), ale pro státní kasu. Je sice jasné, že stárneme a naše děti nás neuživí, ale kdo si chce a může dnes šetřit na důchod? Vždyť dnešní vláda může za to, že už na dnešní důchody není. Jsme oběti systému, může za to struktura obyvatelstva, plánované rodičovství? Nebo jsme nabytou svobodu špatně uchopili, protože nás nikdo neučil, jak se to dělá?

 Stále více lidí kolem mě chce zpátky „zlaté“ časy. Nebo byli snad zlatou klecí. A i když W. Churchill, T. Jefferson, F. A. Hayek jsou vzorem demokracie, z knihy Budování kapitalismu v Čechách od T. Ježka je více, než zřejmé, že sebeinteligentnější a lidštější vláda nemůže naučit lid se o sebe postarat a naučit se vyplnit díry na trhu. Nikdy nebudou ve vládě jenom ti „hodní“. Ale i „hodní“.

 Malé dva příběhy nakonec. Co je na nich stejného?

 On, pracuje rukama, patří mezi 200 zaměstnanců jedné firmy.

Ona, šestý rok v domácnosti. Mají 7 leté dítě. Je skromné.

On si po práci zajde na pivo, ona přibírá na váze a stěžuje si, že žádná práce není.

Žijí na hranici chudoby, mají dluhy a nemají na obědy dítěti do školy. Nemají na autobus.

Stěžují si na vládu, na stát, na systém.

On propije sedminu výplaty měsíčně, ona tu sedminu dostane zpátky od státu.

Volí levici.

On zaměstnává lidi. Má firmu. Je věčně v práci.

Ona je doma. Pracuje z domova. Asi účetní, umělkyně, obchodnice.

On denně riskuje svůj majetek, odvádí daně za všechny, za které je zodpovědný.

Mají také školáka. Intenzivně se připravuje na budoucí povolání už od školky. Rodiče dohlížejí, aby jeho čas byl vyplněn vhodným způsobem. Je sebevědomý.

Žijí si ve střední vrstvě. Mají celkem hezké auto.

Stěžují si na vládu, na stát, na systém.

On ve volném čase hledá přivýdělek, ona studuje.

Volí pravici.

Až se kruh uzavře, druhý příběh bude patřit do kategorie bájí a pověstí.