za oponu, do zákulisí, kde to všechno začalo a kde se karty připravovaly k obrácení. Do doby, kdy západní státy zářily velmi silně socialisticky. A kdy se zavíralo za to, že se nevelebil socialismus. Do doby, kdy se nesmělo mluvit nahlas. Do doby, kdy nemyslet veřejně vypadalo bezpečněji. To byla 60.léta 20.století.
Český národ dnes, pln kritiky, slov plných nenávisti a zášti, neboť vidí ekonomiku z vnitřní strany, nechápe, proč sedí za politickým pultem Ti, kteří tam jsou. Sedí tam i Ti, co se nedali zastrašit a nedrželi jen „hubu a krok“. Sedí tam třeba Ti, co nekřičí: „Zvyšte plat, dejte nám práci..“ Protože tehdy něco dělali, aby se všichni mohli mít lépe a měli více možností. Někteří z nich, co jsou „tam nahoře“, nemysleli jen na sebe. Škoda, že si to kazí šarvátkami mezi sebou. Jsou to jen lidi a někdy zapomínají.
Například spory pana Havla s panem Klausem pochopili Ti, jež znají historii obou. Každý prožíval hluboký socialismus z jiné strany. Pan Havel ze strany lidu, mezi kterým žil, a pan Klaus ze strany Ekonomického ústavu v Praze a národní banky – úřadů, který socialistický systém řídil, hlídal a neměnil. Měli však společné zájmy. Být viděni, slyšeni a pochopeni. Vždy se snažili lidem přiblížit. Havel jako idealista, Klaus jako nevěřící na změnu. Klaus nevěřil ani při revoluci, že nastal čas pro změnu. Václav Klaus jako „empiristický ekonom“ zajatý tehdy v dadaistické společnosti společně s panem Ježkem, který si jí naopak užíval. Nejen oni dva tehdy věděli, že socialistický systém se nedá jen tak „spočítat“. A ani Vídeň nepomohla. Pan Ježek to nazval nádherně: Spořádaný úpad.
Najít řešení se stalo jejich hlavním osobním úkolem v době Hippies. Pan Ježek řekl nádhernou větu o Hippie: „Hippies jsou levičáci.“ Užíval si s nimi pařby, nicnedělání v době volna, a zároveň se podílel na změně významů slov, která politici za „totáče“ zakázali. Hlavně nenápadně.
Pan Klaus pro změnu tvrdil, že „Hayek není ekonomie, ten do práce nepatří.“ A šel si třeba připravovat podklady pro vznik odborů, aby si pak mohli společně všichni sednout a zkritizovat své práce. Nakonec se dali kluci dohromady a začaly se tvořit reformy, které však byly aplikovány až v roce 1990. A to po překladu Haykovo Politického řádu svobodného lidu, aby dle něho mohla vzniknout zároveň i Ústava, která mimo jiné obsahuje i myšlenku dvou parlamentních komor. Důležitá část toho, co se událo po revoluci, začalo právě ve zdech Ekonomického ústavu.
Někteří, co jsou v politice ještě dnes, pracovali přes 30 let na vzniku demokratického státu, na jeho případném rozjetí tržního hospodářství, na ekonomickém systému pomocí reforem, neboť nevěřili tomu, že centrální národní systém bez zázraku může fungovat.
Naštěstí existovali pan Chyba a Roubal, kteří jejich práci překládali do srozumitelné řeči socialistické kontroly a předkládali pomalu a potichu, raději vůbec, pouze inovovali. Všichni do jednoho viděli negativní dopad na hospodářství, který komunistický stát způsobil a způsoboval. Díky nulovým reformám měli tak po revoluci mnohem jednodušší cestu k otevření tržního hospodářství za použití privatizace. Nešlo to jinak. Všechny ostatní pokusy selhaly.
A tak se na 5. oddělení od prvotní myšlenky pana Šika společně s Tomášem Ježkem a hrstkou dalších 30let připravoval vznik demokratického státu. 30let trvalo vytvořit reformy, které dnes horkou jehlou přešívají Ti, co se jenom pošťuchují, populizují a jinak předvádí. Hádají se, zda reformy ano, či ne. Každý chce být generál. Hlavně po bitvě.
Nadnesu-li to, za vše může http://cs.wikipedia.org/wiki/Friedrich_August_von_Hayek a zároveň http://cs.wikipedia.org/wiki/Paul_A._Samuelson, kteří pomohli dnešním politickým osobnostem ne vzít něco od levice a něco od pravice a dát to dohromady, ale vytvořit ekonomii řízení.
George Santayana: „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“
Proč si ji raději nezopakovat čtením knih od lidí, kteří „u toho byli a zažili to“, než další zkušeností. Zeptejte se politiků, zda centrální plánování, zda socialismus samotný může fungovat, než vhodíme volební list.
Děkuji panu Petrovi Husákovi a svému příteli za knihu, ze které se inspiruji a učím minulosti. Budování kapitalismu v Čechách doporučuji každému.
Vše stojí a leží a visí na každém z nás. My tvoříme hospodářství. My tvoříme to, s čím pak politici pracují. Jsou to zástupci lidu, ne Bohové. Přála bych si, aby lidé se státem spolupracovali (beru si za příklad Německo, ne Japonsko), aby Česká republika fungovala jako team podnikavých a pracovitých lidí. Team svobodných a spokojených lidí, kteří mohou žít tak, jak chtějí a jak dokážou, pokud neporušují zákony.
Proč se například restaurace zavírají v době, kdy je nejvíce lidí a nejlépe se baví? Proč dělníci neopravují silnice ve dne i v noci? To je tak málo těch, co to umí? Nebo by firmy na nočních příplatcích tak prodělaly? Že je to utopie? Není. Jinde, na západě, to takto funguje. Mzdy jsou proměnné.
Mé přání se však nesplní nikdy, pokud si lidé budou přát vodit za ruku místo touhy být svobodní a rovní. Nebudeme se opravdu nikdy chtít učit novým věcem, nebudeme sami pátrat a chtít něco změnit, ale stále jen čekat na zázrak, jako tolik lidí, kteří teď říkají, že to „tenkrát bylo fajn“? Pomáhat si? Socialistická ekonomika čekala také na zázrak a jsou z toho rozpadlé budovy, zničená pole, finančně negramotná společnost. Bohužel, nebo díky Bohu? Opravdu to muselo být, když jsme si z této doby ani nevzali ponaučení, naopak se do ní chceme vrátit? Co naše děti? A vnoučata? Budou stát naši potomci ve frontě na práci nebo je naučíme, jak si sami práci najít či vytvořit? Co bude pro stát prospěšnější?
Nechat lidi žít a dát jim svobodu je opak komunismu. Komunismus ničí štěstí. Zároveň svrhnutím vlády zapříčiníme vznik anarchie. Vznikne-li anarchie, „lid“ zatouží po vedení a zákonech. A tak přijde někdo mnohem horší. Z historie to známe. Jen si jí připomenout. Neopakujme stejnou chybu, prosím.
