Uprchlická krize, aneb historie se tak trochu opakuje

Tento článek je kombinací ukázek ze dvou knih, které jsem teď přečetla. Vkládám jej jen tak, pro zamyšlení. Rozhodně si neklade za cíl vyřešit jakýkoliv problém, jen třeba obohatit o další pohled.

Neznám recept na současnou společenskou situaci. Vím jen, že člověk vždy musí začít u sebe. Boj nikdy nikam nevedl. Vždy jen k dalším násilí.

Opravdu jen pro zamyšlení vkládám pár úryvků ze dvou knih. Po stopách anděla a Dcery měděné ženy.

Dcery měděné ženy, str. 40-41

Kniha vychází z vyprávění indiánských žen skupiny Nutka z ostrova Vancouver, které autorka s jejich svolením zaznamenala, upravila a vydala.

Povinností členek Sdružení žen bylo vzdělávat všechny dívky. Učily je s pomocí žertů i písní, legend i příkladů, učily dívky dbát o jejich těla a těšit se z nich, učily je vážit si sebe samých i svých tělesných funkcí, vysvětlovaly jim vše, co kdy budou potřebovat vědět o těhotenství, porodu i péči o děti.

A pak se svět obrátil vzhůru nohama. V lodích opatřených plachtami připluli cizí muži. Jejich lodě strašně páchly a byly plné jasnookých zvířat s dlouhými čenichy, jaké na ostrově ještě nikdy nikdo neviděl. Tihle muži požadovali vodu, jídlo, požadovali stromy na stěžně, žádali i ženy, zdálo se, vlastní žádné nemají. Zuby měly děravé a černé, páchlo jim z úst, byli porostlí chlupy, nikdy se neočišťovali pocením ani plaváním a všichni křičeli. Požadovali vydří a tulení kůže a platili za ně věcmi, o kterých se lidem nikdy dříve nesnilo.

A svět se obrátil vzhůru nohama. Lidé onemocněli a umírali způsoby, jaké nikdy před tím nepoznali. Děti kašlaly tak, že jim krev vycházela z plic, a pak umíraly. Dusily se, protože jim kvůli nemoci něco vyrostlo v krku. Byly obaleny boláky, které se šířily, zvracely černou krev a pak umíraly. Nikdo si nebyl jistý. Ani otroci, ani prostí lidé, ani šlechta, ani královská rodina. Na nemoci vymíraly celé vesnice, a někdy se lidé dokonce pobíjeli v pominutí smyslů způsobeným pití podivné tekutiny, kterou cizinci vyměňovali za kůže vydry a tuleně.

„Neživte čarodějnice!“ volali cizinci, ale lidé jim nedovolili zabíjet ženy ze sdružení.

Kněží se museli spokojit s tím, že jsme jim vydali děvčátka. Místo toho, aby byly dívky vychovávány a vyučovány ženami, které jim o jejich tělech říkaly pravdu, museli odejít z vesnic do škol, kde je učili jak si svazovat prsa, jak skrývat své paže a nohy. Nesměly se podívat do očí svému bratrovi, museli se dívat k zemi, jako by se něčím provinily. Už se neučily, že jednou za měsíc je jejich tělo posvátné, učily se, že je nečisté. Místo toho, aby odešly do domu čekání a tam meditovaly, modlili se a oslavovaly plnost měsíce a svá vlastní těla, učily se, že jsou nemocné a že se musí obvazovat a chovat, jako by byly nemocné. Učily se, že vlny a dmutí, které pociťují ve svých tělech, jsou hříšná a že se z nich nesmějí těšit ani radovat.

Také chlapce odvedli a učili je, že žena je nečisté a hříšné stvoření, které svádí muže z jeho pravé cesty. Učili je, že na ženském názoru nezáleží, že není třeba si vážit jejich ducha a že jejich jediným posláním je sloužit mužům.

Neuplynula ani celá jedna generace a svět byl vzhůru nohama a všechen rozum a pravda byly odplaveny a téměř se ztratily.

Po stopách anděla, str. 161 - 162

Než stačím plně vstřebat svůj první dojem, vidím přicházet Helen. Naprosto přirozeně si padáme do náruče a já si chvíli užívám jejího objetí, bez nějakého poplácávání nebo zkoprnělého držení. Stejně tak vroucně se objímá s Klausem a já se pomalu začínám rozkoukávat po okolí. Mám trochu pocit, že se většina osazenstva na nás dívá trochu nevraživě. Ani se jim nedivím, není to tak dávno, co jsme jim vzali vše pro ně tak důležité.

O původním obyvatelstvu toho stále moc nevím, ale i z toho mála, co mi včera řekl Klaus, si postavím informaci, že „bledé tváře“ přišly a zničily jejich životy tím, že si z nějakého pokřiveného důvodu přivlastnily půdu a vzaly jim tak obživu. Kulturní invaze do země divochů a bezvěrců. Když jsme jim tu začali budovat misie a nutili jim víru v jednoho Boha, věřili jsme, že děláme to nejlepší? Vzali jsme jim vše, včetně životů. To, co se nyní děje v Evropě, je možná naše karma. Chtějí naši půdu a mají pocit, že jejich víra a jejich Bůh je to jediné a správné. Při těchto myšlenkách se pod pohledy těch lidí necítím úplně dobře.

Vše se změní ve chvíli, kdy nás ten bezzubý mluvčí v leviskách představí a vysvětlí, že jsme tu na pozvání Helen. „Poprosila mě o jejich začlenění, protože měla pocit, že by měli být tyto dva dny přítomni našim slavnostem,“ říká doslova.

Dcery měděné ženy, str. 48

Nejdříve bylo vše v pořádku, ale postupně se to začalo kazit. Španělé měli svoje důstojníky, námořníky a vojáky, ale problémy nastaly s jejich svatými muži, s kněžími v dlouhých rouchách. Ti měli oči jako řezavé uhlíky, nebylo v nich ani památky po nějaké dobrotě. Začali reptáním, že se naše děti koupou nahé, a skončili tím, že se rozhodli úplně předělat náš život. Nakonec začali pomlouvat Sdružení žen. Říkali mužů, že ženy nebyly stvořeny jako partnerky, že by skrze ně nemělo procházet dědictví a že jsou tu jen pro potřebu mužů, aby se komandovaly a kupovaly jako věci.

Vypadalo to, že všechno, co se týče žen, se jim prostě příčilo v krku. Nevíme, jaké byly jejich vlastní ženy, žádnou ženu kvistádorů (kněžích) jsme nikdy neviděli, byli mezi nimi jen muži a mladí chlapci, ty pak používali jako ženy, ať chtěli nebo nechtěli.

Nejdříve jsme jen krčili rameny, každý dělá věci jinak, ale oni neměli stejný přístup a rozhodli se, že nás předělají, abychom byli jako oni. Jejich nedělní dobré mravy se rychle obnosily a zničehonic namířili svoje dělo na docela pěkný, zdravý strom a rozstříleli ho, jen aby ukázali, co dovedou. A řekli, že musí nastat změny, jinak použijí dělo i na vesnici. A netrvalo dlouho a začala s nimi být opravdu velká potíž.

Co mě překvapilo

Než jsem článek publikovala, dala jsem ho přečíst třem lidem a překvapilo mě, že každý si z něj odnesl něco úplně jiného.

1. „To nemůžeš srovnávat. Oni byli divoši, tady už je vyspělá civilizace“.  Opravdu? Kdo jsme, abychom soudili, co je a co není vyspělé?
2. „Křesťanství má ale oproti Islámu hlavu a patu.“ Opravdu? To, že bezhlavě nepodřizujeme vše víře v Boha, neznamená, že nás to každodenně neovlivňuje. Podívejte se kolem sebe. Vidíte kolem sebe ženy, které považují menstruaci za posvátnou? Pro spousty z nich je to stále nemoc. Vidíte kolem sebe ženy, které jsou schopny žít podle sebe? Bez neustálého posuzování a mnohdy posměšků ze strany mužů? Islám vznikl v 6 stolení našeho letopočtu. Je tedy na vývojovém stupni, jako křesťanství ve 14-15 století.
3. „Jenže uprchlíci sem migrují z ekonomického důvodu. Chtějí se líně válet za naše daně.“ Nevím, nejsem historik, ale objevitelské mořeplavby měly také ekonomické důvody, které mají důsledky do dneška.

Co říci závěrem?

Napadá mě jen jedna otázka. Jak by asi vypadal svět, kdyby původní obyvatelé Severní Ameriky nebo Austrálie svoji zemi nevydali?

Cameronová, A. Dcery měděné ženy. 1. vydání – Nakladatelství Stehlík ve Volarech, 2003. 127 s, přeloženo z anglického originálu Daughteres of Copper Woman, ISBN 80-902707-5-1

Kubíčková, J. Po stopách anděla. 1. vydání 2015, 177 s. ISBN 80-203-0335-6