Je jaro, jsem sama, okolo začnou kvést kytky a řvát ptáci. Ve mně řve beznaděj. Byla jsem odeslána manželem do věčných lovišť po letitém, prý šťastném manželství. Fénix, ten to měl lehčí. Měl křídla, mohl uletět. Taky bych někam ráda frnkla. Jenže já musím vstát na nohy. Kvůli sobě, kvůli synovi, kvůli manželovi, aby viděl, že...
A co má vlastně vidět? Naordinoval mi nový život, sám si ho užívá plnými doušky s mladinkou milenkou.
Mám okolo sebe dost lidí, ale ve skutečnosti jsem zůsatla sama, Sama, s dobře míněnými radami. Musíš, chodit mezi lidi, musíš něco dělat, co tě zaměstná, musíš si někoho najít, musíš chodit na výlety, jezdit na kole. Musíš..
Nic nemusím, ale měla bych. Jenže mám v sobě jasný střet zájmů, velký boj mezi rozumem a citem.
Rozum ví, co by se mělo, aby..., ale cit to hatí. Sedím třeba u PC (ale i u knihy, novin, TV, u práce, to je jedno) a najednou mne přepadne obrovský, jen těžce zvladatelný smutek. Pláču, vzlykám, znovu přemýšlím proč, proč já. Zase se ale ozve rozum, který má naprosto jasno. Půjdeš ven se psy, načerpáš energii a bude ti lépe. Přestanu tedy lkát a opět na svět civím jasnějším zrakem. Takových konfrontací prožívám během dne několik. V bytě je to ještě horší. Takže vymaluji, přestavím, předělám. Bude to k něčemu?
Hlavou se mi pořád honí myšlenky, na které bych měla zapomenout. Taky bych měla přestat hledat vinu u sebe. Jenže tomu nedokážu poručit. Myšlenky si poletují volně jako ptáci, dopředu vlastně nevím, kam a kdy usednou. Když jdu po městě, koukám do výloh, přemýšlím co koupit, vidím svého muže a hned hodnotím, jestli by se mu to líbilo, zda-li by mu to chutnalo. Myslím více na něho než na sebe. Strašně bych to chtěla změnit, ale nevím jak. Snažím se, ale nejde mi to. Tak bojuji s těmi zákeřnými mlýny dál. Hlavně se nevzdat. Dokážu to, vím, ale jsem netrpělivá. A už se to ozývá znovu. Proč on je šťastný, proč on si žije, zatímco já živořím a tápu? No proč, je to sobec, zbabělec a lhář. Po tolika letech ale nejde změnit myšlení jako tok elektrického proudu, nemohu změnit náhled na někoho, koho miluji. Jsem stále unášena na kolíbavých vlnách potůčku a čekám, až se vlije do dravé, bezohledné řeky a pryč od starostí, rozumu a citu.
Nemám na co čekat, místo řeky tečou potokem slzy, svět za vodní clonou je nejasný, vzdálený realitě. Nedokážu jít ještě za svým cílem, když žádný nemám. Radit je tak snadné, sama bych o tom mohla napsat knihu, ale řídit se dobře míněnými radami, dělat to, co se má, co by se mělo, jde jen velmi, velmi ztuha.
Dokážu zase žít, vím to. ......... (proč mi to udělal?)
