Hned na úvod musím upozornit, že Amálka není večerníčková víla, ale pes, tedy fenka.
Mám už několik dnů u sebe na návštěvě snachu a dvě vnoučátka. Tříletou holčičku a 20ti měsíčního chlapečka. Je jich všude plno, když přijdu z práce, musím dávat pozor, abych nešlápla na autíčko, neuklouzla po kuličkách, nekopla do kostek, nerozšlápla skládačku. Ale to vše stojí za chvilky, kdy s nimi mohu být.
Kromě dvou vnoučátek, která jsou u mne na návštěvě, mají trvalé bydliště se mnou ještě dvě fenky, Amálka a Carry, matka a dcera. A zapomenout nesmím na devatenáctiletého syna, který se však pro tyto dny učinil neviditelným. Pozorovat děti a psy při laškování je nejen zábavné, ale i poučné. Obě strany si drží od sebe jistý odstup, ale provokace probíhají na obou frontách stejně. Je to hra bez vítěze, paradoxně ale s poraženým, který buď uteče nebo pláče. A to jen proto, aby vše za chvíli začalo znova. (pro milovníky a nemilovníky psů podotýkám, že vše se dějě pod ostřížím zrakem dospělce)
Slastná chvilka nejen pro mne, ale pro všechny, kdo mají malé děti, přichází po sedmé hodině, kdy jsou robátka ukládána ke spánku. A já jim vyprávím pohádku.
Babičko, ale řekni nám tu hezkou o tom, jak se Amálka ztratila, jak Carry rozkousala boty, jak na chodbě padal sníh, jak Amálka spadla v zimě do potoka, jak utekly za srnkama. Jsou to příběhy s pravdivým základem, ale rozšířené o fantazijní a zajímavé prvky. Např. při hledání jsme se museli probírat neprostupným křovím, přeskakovat říčku, zdolávat skály, běhat přes hory doly. Problém ale nastane v okamžiku, když děti druhý či další jiný den pažadují opět tu stejnou pohádku, ale vaše hlava pozapomněla ty důležité detaily, které jsou však pro děti naprosto nepostradatelné.
Pamatuji si, když můj tatínek vyprávěl mým synům takovéto příběhy např. z vojny, kdy jeho jednonohý kamarád Franta musel ujít v mrazu a bos 20km, aby zachránil rotu. Nebavili se jen synové, ale všichni, kdo poslouchali. Nevím, kolik tam bylo pravdy a kolik fikce, ale kluci takové příběhy hltali a vlastně svými dotazy svého dědu motivovali k ještě lepším historkám. Nakonec se stali vypravěči oni, protože daný příběh znali lépe než jeho vypravěč. Stačí troška vypravěčského umu, odpovídající hlasová intonace a z obyčejného příběhu je něco jedinečného a okouzlujícího.
Říkám si, abych předešla takovým dohadům, budu si historky psát. Jenže to není ono. Vidět děti, jak hltají každé vaše slovo, jak mají o pejsky strach, jak reagují na zvolání a nářek při hledání psa, to je neskutečný zážitek.
Přála bych to každému, ale dělit se s nikým nebudu.
