Nábory: přílišný optimismus a realita

Ještě loni v létě ministr obrany Martin Stropnický hovořil o tom, že by v roce 2015 mělo přijít do armády 1850 rekrutů a v dalších letech každoročně dva tisíce.

Byla to i záminka pro zvýšení rozpočtu, neboť, dle jeho slov, „tisíc nových vojáků znamená pro ministerstvo náklady kolem miliardy korun“. Realita je ovšem poněkud odlišná.

Což o to, navyšování rozpočtu na obranu je naprosto v pořádku, ale vždy je dobré používat správná data, protože nebude trvat dlouho a někdo se zeptá, na co skutečně přidanépeníze šly. Je obecný fakt, že s daty se dá kouzlit, takže i do oné miliardy se dá započítat vše možné, aby vyšla právě tato suma. Může to být i miliarda a půl, ale pak se do těchto nákladů započítává i to, co do nich nepatří, a namísto jasného obrázku dochází pouze k zamlžování.

Jen na ukázku uvedu, kolik vlastně stojí tisíc vojáků, než se dostanu k náborové realitě loňského roku a k optimismu pana ministra. Při pohledu do státního závěrečného účtu zjistíme, že loni jsme měli celkem 21 530 průměrných přepočtených vojáků (jedná se o průměr za rok, protože vojáci odcházejí a přicházejí v průběhu celého roku, takže se nedá stanovit jedno číslo, tento průměr tedy nevyjadřuje přesný úbytek, či přírůstek). Pokud budu počítat výdaje na mzdy a připočítám k tomu povinné odvody (pojistné, důchodové a fond kulturních a sociálních potřeb), zjistím, že tisíc vojáků na personálních nákladech stojí přibližně 510 milionů korun. Pokud započítám vše, tedy například příplatky za službu v zahraničí, odstupné a tak dále, dostanu se přibližně na 700 milionů korun s vědomím toho, že tento výpočet je metodicky špatný. Takže miliarda ani vzdáleně…

A ukazuje se, že i odhady z poloviny roku, týkající se náborůdo ozbrojených sil, byly také optimistické. Abychom si rozuměli, nekritizuji pana ministra za to, že se snaží zvyšovat počet lidí v ozbrojených silách. Vůbec ne. Kritizuji lakování reality na růžovo a zmatek v číslech, ať již úmyslný, či neúmyslný. Protože to ničemu a nikomu nepomůže. Naopak vyvolává to falešná očekávání, se kterými se bude muset někdo někdy v budoucnu vypořádat. Pan ministr to asi nebude, protože se jedná o kroky s dlouhodobými dopady. Interpelovala jsem pana ministra obrany kvůli náborům, abych se dobrala toho, zda jeho mediální proklamace odpovídají realitě, a zjistila jsem, že jenom částečně.

Do kurzu základní přípravy, jehož splnění je předpokladem pro vstup do služebního poměru, nastoupilo v roce 2015 1858 rekrutů. Nejde o špatné číslo, byť je nutné jej snížit o 292 vojáků, kteří byli předurčeni k nástupu na Univerzitu obrany a minimálně dalších pět let tedy u útvarů nebudou. Kurz základní přípravy ovšem dokončilo jen 1 321 nových vojáků, kteří nastoupili k útvarům (mimochodem z 292 zájemců o studium na Univerzitě obrany odpadlo během kurzu 72, tedy téměř 25 %!)

Vzhledem k odchodovosti, která byla loni poměrně nízká a pohybovala se podle odhadu kolem pětiset lidí, tak mohlreálný přírůstek vojáků činit zhruba 800. Jedná se o zvýšení, které je slušné, byť zaostává za růžovými slovy pana ministra. Pokud se ovšem člověk podívá na uvedená data bedlivěji, zjistí, že jsou ve struktuře loňského přírůstku ukryta rizika do budoucna.

Především jde o průměrný věk těch, kteří nastupují do armády – 27 let (průměrný věk nastupujících na Univerzitu obrany je 21 let). Většina z těch, kteří do ozbrojených sil loni nastoupili, byla zařazena na základní funkce a takto vysoký věkový průměr je pak problematický, protože ideální věková struktura na nejnižších funkcích je mezi 19 a 26 lety. Obecně s rostoucím věkem klesá agilita, což je to, co je od vojáků na základních funkcích zapotřebí, vzhledem k tomu, že se lidé ve věku ke třicítce začínají usazovat a zakládat rodiny, snižuje se i mobilita (což je vzhledem k nerovnoměrnému rozmístění armády na území důležité) či ochota ve vyšší míře riskovat.

Vyšší průměrný věk může zčásti vysvětlit další negativní údaj – z oněch 1 321 vojáků bylo 105 vysokoškoláků, kteří byli zařazeni na základní funkce (osm procent). Vysokoškolský diplom je přitom předpokladem pro vykonávání důstojnické pozice, zatímco na základních funkcích se požaduje minimálně výuční list. Tito vysokoškoláci na základních pozicích budou tvořit poměrně nestabilní kmen, protože budou na místech neodpovídajících ani jejich vzdělání, ani platovému ohodnocení, na které by měli za normální situace nárok. Jinými slovy, budou se záhy snažit o změnu svého postavení, popřípadě budou mít tendenci armádu opustit kvůli nenaplněným ambicím.

Na odpovědi ministra obrany na mou interpelaci mě zaujala ještě jedna věc. Konkrétně jde o vysvětlení, proč jsou vysokoškoláci z civilu zařazováni na základní pozice. Ministr v odpovědi uvedl: „…místa důstojníků jsou výhradně obsazována absolventy UO a VO FTVS UK“. Zkratky znamenají Univerzitu obrany a Vojenský obor při Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Proč jsou místa důstojníků výhradně obsazována absolventy těchto dvou vysokých škol?

Pochopila bych to, pokud by byl nižších důstojníků dostatek, ale on není. Stačí se podívat na naplněnost v kategorii nižších důstojníků, kde aktuálně chybí přes 550 vojáků. Z Univerzity obrany přijde k útvarům ročně do 110 osob, což znamená, že nedostatek nižších důstojníků u útvarů se jen touto cestou zacelit nedá. Proč se tedy Ministerstvo obrany zbavujemožnosti doplňovat vysokoškoláky z civilu, buď například formou ročního důstojnického kurzu, či obdobou amerického Reserve Officers' Training Corps (ROTC)? A možná by se dalo považovat za diskriminační, že na důstojnickou pozici je vyžadováno vysokoškolské vzdělání, ale armáda vlastně uznává pouze vysokoškolské vzdělání z jedné univerzity a z vojenského oboru na druhé.

To je jen několik postřehů k náborům, které ve zvýšené míře probíhají. Je to tak správné, ale uvidíme letos, jak to bude vypadat, zda se tempo ještě nezačne zpomalovat nebo se nezvýší odchodovost. Na trhu práce je v těchto letech příliš velká konkurence. Je důležité sledovat detaily podobné těm, které jsou uvedené výše, protože personál je klíčový pro schopnosti armády a dnešní nedostatky se plně projeví za mnoho let. A ještě důležitější je férově si přiznat realitu čísel, statistik a faktorů, které personální vývoj ozbrojených sil ovlivňují. Tato oblast totiž rozhodně nepatří k těm, kde by bylo záhodno budovat jakékoliv Potěmkinovské vesnice. Podobnou blamáž si naše země právě dnes, s ohledem na bezpečnostní situaci v Evropě i ve světě, prostě nemůže dovolit.