Klikaté provensálské silničky jsou pro motorkáře tím pravý zážitkem. Stejně jako tamní kuchyně, která patří k nejlepším na světě.
Tentokrát jsme se rozhodli poznávat krásy severní Itálie, francouzské Provence a Azurového pobřeží. Tenhle výlet nám na oplátku poskytl několik nej z našich dosavadních cest.
První den: při odjezdu z Chebu pršelo, venku čtyři stupně nad nulou a vyhlídky na trasu naplánovanou na dnešní den 780 km vypadaly všelijak. Už v Regensburku nás ale přivítalo sluníčko a naše skupina o 11 lidech měla hned lepší náladu. Co se motorek týče, převažovaly spíše cestovní endura, doplněné cestovními sporťáky a jedno „servisní vozido“ motorka Honda Goldwing, které jsem se do jisté chvíle poškleboval. Nádherná trasa přes Garmisch Parkenkirchen, Insbruck, Bolzano a pak po perfektních okrskách přes Madonnu di Campiglio, kde jsme mohli klidně ještě lyžovat, jsme dojeli až k naši první zastávce na přespání jsme tradičně zvolili Lago di Garda. Báječný den plný sluníčka s teplotami od 4 stupňů až k 25 a opět 4 v Alpách až k 25 na Gardě.
Druhý den, plán cca 700 km přes Švýcarsko do Chamonix ve Francii. Právě tady, na Gardě, si dávám nejlepší tiramisu na světě. Ráno jsem byl nemile překvapenej, když jsem nemohl nastartovat motorku. „Asi daň za to tiramisu“ řekl jsem si. Pak přišla chvíle uctivě se omluvit za neúctu k „servisnímu vozidlu“ Hondě Goldwing, protože s sebou vezla i startovací kabely. Pak už jsme mohli vyrazit. Objeli jsme celé jezero Lago di Garda a překrásnou krajinou směřovali k největšímu konkurentovi Gardy, k jezeru Lago di Como, kde jsme dali oběd se samýma mořskýma dobrotama. Ačkoliv se ví, že každý, kdo v Itálii něco znamená, musí nutně mít sídlo právě u tohoto jezera, které je považováno za nejexkluzivnější, na Gardu podle mě nemá....
Do Chamonix jsme se vydali cestou kolem úpatí Mont Blanc. Cesta tunelama byla zajímavá. Sotva jsme se vymanili asi z desítky kratších tunelů, které dohromady čítaly okolo 40 km, čekal na nás 12 km dlouhý tunel pod Mont blanc. Auta i motorky zde musí jet minimálně 150m od sebe maximální rychlostí 70 km/h. Na začátku tunelu byla teplota 11 stupňů v polovině už 28,5 stupně. Jízda tunelem nás zmohla, takže jsme se těšili na večeři.
Zastavili jsme u celkem nenápadné dřevěné chaty s restaurací podle osvědčeného pravidla „jez tam, kde jí místní“ a záhy se ukázalo, že se na první pohled nenápadná restaurace honosí michellinskou hvězdou. Že si umíme poradit nejen při hledání jídla, jsme dokázali, když se jednomu z nás rozbil zip na motorkářský kombinéze. Ani nevím jestli tu leukoplast vezlo opět „servisní vozidlo“, nicméně pověstná česká improvizace v našem provedení měla nakonec komický ale trvale funkční výsledek.
Třetí den: 450 km před sebou směr Moustiers Sainte Marie, kouzelné historické městečko, poblíž místa slavné bitvy u Verdunu a tamního národního parku se slavným kaňonem. Cestoup jsme projeli Albertville a nádherným Grenoble. Cesta byla báječná po silnicích první třídy se super asfaltem a překrásnou krajinou.Městečko Moustiers doporučuji opravdu každému k prohlídce, jestli bude mít cestu do Provence. Neskutečná krása vystvěná ve skalách.
Čtvrtý den jsme chtěli dát pohodových 250 km v národní parku Verdon. Další místo v Provence, které stojí za návštěvu je Castellane, okolo kterého jsou silničky tak klikaté, že se v těchto místech často zkušebně testují auta takových značek jako Ferrari a Lamborghini. Při projížďkách v poklidném tempu národním parkem s verdunským kaňonem pod námi, jsme se cítili úžasně uvolněně a nerušeně se kochali místní krajinou. Tady přesně člověk zjišťuje jak je motorka úžasná záležitost! Zatáčka střídá zatáčku...super!!!
Pátý den bylo v plánu skoro 800 km.....
Na Azurové pobřeží jsme směřovali přes „Route Napoléon“, což je cesta, kterou se Napoleon vracel z Elby roku 1815. Ze všech našich dosavadních cest označuji tento úsek za nejlepší, jaký jsem kdy jel. Rovinky se střídají se zatáčkama přesně v takovém poměru, že vás to baví. Provoz je mírný, chvílema je silnice jenom vaše a můžete se tak v klidu rozhlédnout pohledem po pečlivě udržovaných políčkách až do Saint Tropéz. V zatáčkách si nemůžete nevzpomenout na Funese, jak v četníkách jezdí po dvou kolech. Fotečka před Gandamerie v Saint Tropez je povinnost! Po dobré kávě v přístavu jsme jeli pohodičkovou trasu po Azurovém pobřeží. V Cannes jsme později naopak obdivovali velkolepost starých hotelů a nádherné nábřeží, které v sobě po celý rok má něco z kouzla slavného filmového festivalu.
Při cestě po dálnici z Cannes do Janova jsme jeli po nejhezčí dálnici jakou jsem zatím viděl, byla lemovaná palmami, příjemně se stáčela a kolem se tyčily kopce poseté malebnými domky. Zastávka v Monte Carlu znamenala především to, že jsme si zkusili projet trasu městského okruhu F1. Nemůžu než vyjádřit obdiv pilotům formulí, že se v těchto místech zvládnou řítit rychlostí 300km. Kromě okruhu nás velmi pobavily ceny i místních nemovitostí. Průměrně totiž vycházela cena za metr čtvereční zhruba na milion korun! Sami si můžete spočítat na kolik by tak vyšel záchod v Monte Carlu o rozloze 2 m² :-)
Dojezd do Verony byl už trošku únavný, protože od Janova tam vede naprosto rovná a nudná dálnice. Ale Verona stojí za to! Úžasné staré město se super amfiteátrem, kde se dějí každé léto vyjímečné oslavy italské opery můžu je a jen doporučit! Další místní atrakci balkón Julie a Romea, který se stal poutním místem milenců, doporučuji navštívit všem. Zeď popsaná vzkazy vám dokáže, že i žvýkačka se může stát romantickým symbolem lásky. A ta nejbláznivější vyznání lásky vás třeba i k něčemu inspirují.
Šestý den...posledních 750 km domů....tento výlet v nás zůstal jak pohlazení po duši, všechny ty vůně a panoramata :-), které můžete zažít jen a jen na motorce. Mňam :-)
