Sardinií na dvou kolech

Nečekejte turistického průvodce. I když tato část Itálie oplývá spoustou památek, její návštěva je především o intenzivních pocitech. A na motorce to platí dvojnásob.

Sakra! Asi tak nějak, ne li ostřeji, musel klít Jirka, kterému právě projíždějící auta, kdesi na dálnici před Garmischem, rozšmelcovaly výdobytek novodobých komunikačních technologií, rozumějte telefon. Což je, bohužel, vcelku běžná věc, pokud si nepřekontrolujete pouzdro na mobil a pro samou radost z jízdy zapomenete na takové přízemnosti jako je třeba sled myšlenek „pouzdro - zapnout“.

Kterému bikerovi se někdy nestalo, že si samou dychtivostí „už-konečně-zase-jet“ mírně nezaškodil? Nevím jak vy, ale já tomu tedy naprosto rozumím. A třeba byl ten telefon úlitba žárlivým bohům, kteří se právě dozvěděli, že se chystáme na místo tak kouzelné, jak Sardinie umí být.

Naše parta se na tuhle cestu vydala na přelomu dubna a května. První noc jsme se zastavili na Gardě. Tato zastávka se při našich cestách na jih opakuje s železnou pravidelností. Konec konců, proč se nevracet tam, kde jsme byli spokojení.

Ráno jsme vyrazili směr Livorno, přes zastávku v Pise, kde jsme se přesvědčili, že nejedna zajímavost, vzniklá vlastně jakýmsi nedopatřením, vás nepřestane udivovat, ani když je tak profláknutá jako místní věž. V Livornu jsme se večer, přibližně v deset hodin, nalodili na trajekt a ráno nás v sedm hodin, příjemně odpočaté, vítala Sardinie.

Každé místo na světě má svoje obdivovatele, kteří mu propadli. Při správném rozpoložení je člověk schopen najít zalíbení i v místech, která ho ohrožují na životě. V písečných dunách pouště, opuštěné polární krajině i ve špinavém, přelidněném a rozpáleném indickém velkoměstě. Záleží na vás. Sardinie je v tomto prostší. Nežádá od vás speciální vnitřní naladění ani odhodlání dobyvatele. Sardinie vás prostě okouzlí.

Pravda, není těžké se nechat okouzlit místem, na kterém bydlíte v třípatrové vile, s bazénem a 100 metrů od moře, ale to už byl při našem cestování pouhý bonus. Mimo sezónu bylo tohle luxusní bydlení v oblasti severní části ostrova, kousek od Olbia, dostupné za 25.000,- korun na týden, přičemž vila pohodlně pojme 10 lidí. Uznejte, že cena na jednotlivce vyznívá díky lokalitě a vybavení víc než příznivě. Zato v létě cena vyskočí až na šestinásobek. Pro jízdu na motorce je ale období duben – květen ideální, takže si můžeme tento lákavý příbytek dopřát.

Pokud máte při jízdě rádi hory, zatáčky, a nádherné výhledy, jste tu správně. Východní část Sardinie je v podstatě jejich jeden obrovský souhrn. Když jsme si dali jsme práci s víceméně přesným odhadem výskytu zatáček, došli jsme k impozantnímu číslu. Při počtu šesti zatáček na kilometr jsme jich za týden najezdili přibližně 9000. Teplota byla příjemná okolo 25 stupňů, a díky pravidelným zastávkám na kávu, nás zatáčení po klikatých silnicích protínající národní park Gennargentu nepřestalo ani na chvíli bavit.

Sardinie zkrátka není místo, kde se budete na motorce zběsile prohánět, a přesvědčovat svoji jízdou místní, že vy jste opravdu ti „ born to be wild“. To si můžete nechat na německou dálnici. Pokud by to přeci jen chtěl někdo zkusit v bláhovém pokusu ohromit Sardy, myslím, že by vás tito lidé spíše ze srdce politovali, neboť jen hlupák se tu honí za přeludem, když se místo toho může při jízdě kochat místní krajinou i obyčeji.

Sardinie vás nechá si s jejími cestami pohrát. Jsou krásné, lemované neuvěřitelnými přírodními scenériemi, jako je cesta po horských hřebenech Monte su Nercone, pobřežní silnice kolem Orosei, které cestou zpátky u Olbia můžete na chvíli vyměnit za prohlídku zbytků staveb z doby bronzové a železné. Na druhou stranu ale, jako všechny horské silnice, ani ty zdejší neodpouští žádné jezdecké chyby.

Nejkrásnější na Sardinii je, že s výjimkou některých pobřežních letovisek, ještě není klasickou turistickou destinací Středomoří. Takže při cestách ostrovem stihnete návdavkem vnímat i normální život jejích obyvatel. Na benzínce, poněkud nečekaně, potkáte kovboje na koni (a byl fakt opravdickej, netočil se tu zrovna žádnej film!), který sám dobře ví, že image je na nic, kopne do sebe tři panáky, kafe, prohodí s vámi pár libozvučných italských slov a zase odcválá. V sebemenší vesničce vám naservírují kávu tak lahodnou a silnou, že najednou chápete, kde berou místní dědové energii ke svým nekonečným temperamentním diskuzím kdekoliv o čemkoliv, třeba na zastávce autobusu, na který nikdo z nich nečeká.

A už jsem zmínil to vynikající jídlo? Ačkoliv každý, kdo jedl v Itálii v restauraci ví, že nemůže šlápnout vedle (pokud si omylem neobjedná třebas dršťky, které nesnáší). Na talíři to kypí barvami, chutí i vůní, a v podstatě ať je to cokoliv, obvykle to chutná fantasticky. Přitom stojí za to si i uvařit z místních surovin, podle odvahy a vlastní kreativity. Minimálně proto, že je to zábavné. Takže jsme v obchodě ulovili čerstvého lososa, a pustili se do grilování. K jídlu jsme popíjeli místní domácí víno za víc než příjemně překvapivou cenu tří eur za litr a bylo nám fajn. Konec konců, v českém rybníce tuhle rybu zaručeně nechytíte, a o její čerstvosti v našich obchodech by se asi dalo často diskutovat. Přitom chuť je nesrovnatelná. A domácí víno, které je na Sardinii možné pořídit takřka v každé restauraci? To by vydalo na samostatný blog.

Jenže všechno má, bohužel, svůj konec. A tak jsme stihnuli ještě podniknout krátký výlet autobusem na jih do hlavního města Cagliari, a pak už následovalo jen těžké loučení se sluncem zalitým ostrovem. Ze Sardinie se vám totiž vážně zatočí hlava. A není to jen díky velkému množství oněch zatáček a večerního popíjení místního vína...

Tak, a snad někdy příště....