Problém zla a výstava Stop genocidě

Především mezi scholasticky orientovanými filosofy (ale i mezi objektivistickými konzervativci vůbec) se lze nezřídka setkat s jedním argumentačním přístupem - přiznávám, že i já jsem jej dříve používal - který bych nazval "naprosté odhlédnutí od osobní zkušenosti". Demonstroval bych to na příkladu. Byl jsem, tuším že to bylo loni, v Praze na CEVRu na bioetickém semináři, na němž se řešilo mimo jiné umělé oplodnění. V závěrečné diskuzi jeden návštěvník hájil mravní nepřijatelnost umělého oplodnění a jeden z panelistů se jej v návaznosti na to zeptal, jestli je ženatý a má děti (když proti tomu brojí). Návštěvník se snažil hájit v tom smyslu, že přece není důležité, jestli on osobně jako namítající má děti, že důležitý je jen objektivní morální status umělého oplodnění. A to je právě ten argumentační přístup, požadovaný ze strany "scholastiků" vůči oponentům: ti by se neměli nijak ohlížet na osobu, která něco tvrdí, a její osobní životní zkušenost úzce související s probíraným tématem, ale měli by věnovat pozornost čistě objektivním argumentům.

Z formálního hlediska je takový požadavek asi zcela v pořádku. Otázka ale je, jestli je v pořádku z hlediska psychologického, z hlediska věrohodnosti argumentujícího a tudíž z hlediska toho, jakou šanci bude mít argument u osoby, které se předkládá, uspět. A zde si již myslím, že v mnoha případech v pořádku není. Uvedu to opět na konkrétním, osobním příkladu:

V letech 2009-2011 jsem spolupořádal nebo se účastnil několika výstav Stop genocidě, zaměřeným proti potratům. Pravděpodobně jsou tyto výstavy už docela známé, protože se občas na hlavních zpravodajských portálech v minulých letech objevila reportáž o tom, že se tato výstava někde konala. Samozřejmě s jejím negativním hodnocením a odsuzujícími komentáři pod článkem. O tom ale psát nechci. Stejně jako se ale již nechci osobně účastnit těchto výstav, ač proti jejich konání obecně jistě nic nemám. A proč se jich již nechci účastnit?

Protože si myslím, že aby taková výstava byla psychologicky i jinak důvěryhodná a měla tudíž větší kýžený efekt, měli by u ní být přítomni především či pouze lidé, kteří:

- jsou ženy, které v minulosti absolvovaly potrat a litují toho, nebo

- jsou ženatí a mají dítě/děti, přičemž žen by mělo být přítomno více nebo stejně jako/než mužů

Já vyše uvedené parametry nesplňuji a proto u těchto výstav již osobně přítomen být nechci. Jistě, není vůbec jisté, že by se mne někdo, pokud bych u té výstavy znovu byl, zeptal, jestli mám děti, když tady  tak suverénně brojím proti potratům. Kdyby se mne ovšem někdo zeptal, jistě bych o své situaci nelhal. A stejně jako u nahoře zmiňované situace z CEVRa bych mohl říci, že to přece není důležité, jestli já osobně mám či nemám děti, protože důležitá je jen ta objektivní pravda o potratech. Ovšem už jen ta představa, že bych to říct měl, je mi proti srsti - jak kvůli mně samotnému, tak kvůli tomu, že bych tím celkovou důvěryhodnost či psychologickou přijatelnost výstavy rozhodně nezvýšil; spíše úplně naopak. Nebo myslíte, že ne? Každopádně, pokud by mne za to někdo z "objektivistů" chtěl kritizovat, nemám pro něj lepší odpověď, než ať tedy jde takovou výstavu spoluorganizovat sám. 

Uvědomil jsem si, že podobný argumentační přístup lze stejně psychologicky nedůvěryhodně použít i v klasickém obtížném filosofickém tématu - v otázce teodiceje, tzn. slučitelnosti absolutně dobrého Boha s existencí množství nejzrůdnějších zel. S Tondou Dolákem z Ostravské univerzity jsem relativně nedávno právě o této věci diskutoval a na jeho otázku ohledně zločinu v Osvětimi "pro svobodu nacistických pohlavárů Bůh obětoval 6 milionů lidí?" jsem, již vědom si problému výše popsaného, odpověděl takto: 

"Ad oběť pro svobodu nacistických pohlavárů. To je hrozně obtížná otázka, před kterou asi nyní zůstanu mlčky. Měli by na ni odpovídat hlavně ti zastánci svobody a zároveň dobroty Boha, kterým svoboda druhých značně a citelně ublížila (např. jim vyvraždili rodinu)."

Jinak řečeno, podobně, jako by měli proti potratům na výstavách Stop genocidě brojit především (muži a) ženy, mající rodinu, by měli teodiceu dělat především ty silné a obdivuhodné osobnosti, kterým se zcela osobně událo nějaké extrémní zlo typu někdo jim znásilnil či zavraždil dceru atp, ale kteří kvůli tomu dobrotu Boží nepopřeli. To je prakticky jistě velmi obtížně realizovatelné - mám na mysli především to, aby o tom "křesílkoví teodicemani" úplně přestali psát (což by ani nebylo zcela vhodné), ovšem důvěryhodnost a psychologická přijatelnost teodicey z úst hrozným zlem zasaženého nešťastníka by byla jistě větší, než pokud by ji prezentoval filosof z pohodlí svého vyhřátého křesílka ...

A na závěr už jen mimoběžná poznámka, když už jsem u těch potratů. Potraty jsou samozřejmě zlo a neměly by se dít. Ovšem z čeho jsem ještě mnohem nešťastnější než z toho, že se potraty fakticky konají, je skutečnost, že zde vůbec existuje ontologická možnost potratu. Jak to myslím? Inu, neříkám, že by se mi to u lidí dvakrát líbilo, ale - holt živočichové, kteří se množí dělením, žádné "potraty" řešit nemusí ...