Penroseův trojúhelník prezidentské volby

Penroseův trojúhelník nebo také tribar je grafickým znázorněním nemožného geometrického tvaru a přesto existuje. Pro mě je momentálně takovým tribarem i nadcházející prezidentská volba v naší zemi.

Jen na vysvětlenou, Tribar ukazuje tři trámy navzájem spojené v pravých úhlech a přesto tvoří trojúhelník. Přitom všichni ze školy víme a považujeme za jasné, že součet všech vnitřních úhlů v trojúhelníku je 180 stupňů a přitom 3x90 stupňů je 270.

Tribar tedy v klasické euklidovské geometrii nelze sestrojit a přesto existuje. Je to prostě paradox.

My už známe naše prezidentské kandidáty a známe i favority prezidentské volby. Ať se na nadcházející volbu koukám, jak koukám, nacházím v ní podobných Tribarů celou řadu.

První a zcela zřejmý je hned u dvou hlavních favoritů nadcházející volby, Andreje Babiše i Petra Pavla. Když jsem v roce 1989 stál na Václavském náměstí, nikdy by mě nenapadlo, že se někdy v naší zemi může stát , že o post prezidenta budou spolu bojovat dva komunisté, oba zarytí v dané době a oba stejně tak zarytí i v tom , co dělají dnes. To je ten první paradox, že člověk s takovou minulostí, jakou mají oba pánové má vůbec tu odvahu se podobné volby účastnit.

Druhý paradox vidím zejména v osobě pana generála Pavla a dokonce snad i zásadnější, než v osobě pana Babiše. U pana Babiše už dlouhodobě sledujeme, jak se snaží popřít svou minulost, ale i z jeho současnosti mám pocit, že pokud se v některých strukturách nacházel, tak čistě z důvodu přístupu k zajímavým obchodům se zahraničím, tedy k tomu, co je mu milé i dnes, k penězům.

To pan generál, to je jiný kádr. Po přečtení jeho životopisu z roku 1987 jsem si zcela jistý, že ten si v obdobných strukturách liboval a snažil se v nich i co nejvíce vyniknout. Jeho urputná snaha být v bývalém režimu výjimečný a to zejména ve prospěch tohoto totalitního zřízení je až mrazivá.

Komunismus jsem na rozdíl od mnohých, kteří mají dnes plná ústa odkazů pana Havla, zažil. Sice krátce, ale intenzivně. Pocházím z rodiny, kdy můj dědeček byl stejně jako pan Havel uvězněn, moje maminka, ač premianta ve škole nesměla studovat a má rodina se směla podívat beztrestně nejdále na Slovensko.  A právě tuhle realitu mě i mé rodině zařídili právě takovýhle Pavlové.

Pár úryvků z životopisu pana generála : „

• Oba moji rodiče jsou členy KSČ a aktivně se účastní stranické práce. Otec po dobu svého působení v Kladně pracoval v Socialistické akademii. Tato činnost rodičů jakož i jejich názory a debaty v této oblasti přirozeně ovlivňovaly mé sourozence i mě. Otec mi vysvětloval různé společenské jevy na příkladech z praxe, na příkladech příbuzných a známých a budoval tak u mě správný náhled na svět a schopnost orientace.Po dobu základní školní docházky jsem byl členem Pionýra, bez funkcí. Na gymnáziu jsem vstoupil do SSM, kde jsem se účastnil i politického vzdělávání v Leninském kroužku.
• Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. A posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil.
• Členství v KSČ mě ovlivňuje ve dvou směrech. Na jedné straně mi dává dobrý pocit, že se mohu osobně účastnit a ovlivňovat řešení společenských i pracovních problémů, na druhé straně mě motivuje k dosahování lepších výsledků než ostatní i ve vztahu ke kolektivu.
• V současné době si nejvíce hrdosti zaslouží iniciativa, zodpovědnost a pružnost Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, se kterou předkládají světu mírové návrhy všeho druhu, dále způsob řešení problémů v sovětské společnosti, který přebírají i ostatní země socialistického tábora.“

Pan generál ve svém životopise blahořečí léto roku 1968. Pro ty , kteří se v tomto období příliš neorientují, popřípadě nic z komunismu díky svému nízkému věku nezažili nebo nepamatují, je to právě to léto , kdy v srpnu 1968 k nám vtrhly spřátelené armády v čele s tou sovětskou, chcete-li ruskou. Jak sám pan generál uvádí : „A posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel ( míněno Sovětů ) mě v názoru tenkrát pouze utvrdil.“  Vzhledem k faktu, že do školy děti chodí od 1. září , evidentně se jednalo o utvrzení ve správnosti invazí obsadit cizí stát. Někdo by mohl podotknout, že bylo panu generálovi v té době pouhých 6 let a neměl z toho rozum. Souhlasím, asi neměl, ale tento text on sám napsal v roce 1987. On tedy zcela nekriticky velebil obsazení naší země cizími vojsky ještě ve svých 25 letech a to jen pár let před Sametovou revolucí, tedy v době, kdy už jen opravdu zarytí komunisté ještě vůbec tomuto režimu dokázali věřit a velebit ho. A pan Petr Pavel byl nesporně jedním z nich.

A to je ten další a zásadní paradox naší prezidentské volby. Jak slyším často kolem sebe, pan Pavel je kandidátem velké části našeho národa, která vnímá velmi silně odkaz pana Václava Havla. Toho pana Havla, který se do povědomí Čechů dostal zejména útrapami, které mu připravovali zapálení soudruzi, soudruzi, jako v té době byl pan generál Pavel. Dokáže si vůbec tato část populace, která pana Pavla velebí položit otázku, co by jejich případné volbě řekl právě pan prezident Havel?

No a další neméně významný paradox se skrývá v tehdejším obdivu pana generála k událostem léta 1968 a tomu, v co vyústily. Člověk, který neměl v minulé době sebemenší problém s invazí sovětských vojáků, tedy zejména ruských do vlastní země a měl pro to ideovou obhajobu se dnes ostře vymezuje k invazi ruských vojsk do cizí země? Není právě tohle také velkým paradoxem?

Jestli tohle všechno je možné a třicet let od převratu se naše prezidentská volba zúžila na souboj dvou komunistů a těch ostatních, pak nejen že nemůže být problém sestrojit trojúhelník se třemi pravými úhly, ale třeba i čtverec se všemi šesti úhly ostrými.