Narodil jsem se v roce 1975 do doby zcela nenormální. Velká část mé rodiny emigrovala, a tak mi zejména Vánoce tu nenormálnost pravidelně připomínaly. ....
Ve smluvený čas se celá naše rodina odebrala k veřejné telefonní budce a v režimu nejvyššího utajení telefonovala příbuzným do Vídně , Frankfurtu a někdy i těm v Kanadě. Telefon pak putoval z ruky do ruky a i já, coby malý kluk jsem musel do sluchátka slušně pozdravit cizího strejdu nebo tetu , které jsem nikdy předtím neviděl a pak zase předat sluchátko dál. Rodiče měli velkou knihovnu, která pro mě byla vždy záhadou. První řada byla zcela nezajímavá. Když k nám přišli na návštěvu určití lidé, táta nebo máma začali lovit v druhé řadě, ve které se ukrývali snad všichni autoři, které jsem měl možnost poznat až po revoluci . Když mi bylo čtrnáct ,objevili se u nás ve škole dva vysocí armádní důstojníci a vybrali si mě kvůli prospěchu a mým sportovním aktivitám do střední vojenské školy. Absolvoval jsem s nimi a ještě jedním spolužákem celodenní výlet do pohraničí. Ukázali mi všechny výhody této školy a já , zcela nadšený jsem rodičům oznámil, že budu vojákem z povolání. Hned ve dveřích jsem od maminky dostal pohlavek a se slovy : „ … tak kvůli tomuhle tvůj dědeček v komunistickém vězení netrpěl … „ jsem měl o svém budoucím vzdělání jasno. Šel jsem na gympl. Hned v prvním roce gymnázia nás všechny zaskočila revoluce a já pochopil, že období nenormálnosti právě skončilo.
Devadesátá léta byla úžasná. Byla normální . Já dostudoval. V té době byly děti zlobivé , neměly ADHD. Pohlaví byly jen dvě a ženy si brali za muže muže a né stromy, psy nebo mosty . Neexistovala pansexualita a jinak sexuálně orientovaným lidem nevlála vlajka na budově magistrátu. Lidé se starali o to , jak se žije v Čechách a nepletli se do života lidem v Tibetu či v Oděse. Tlustí lidé byli tlustí a smělo se jim to říct. Podnikat se dalo jen ve firmách, ne v neziskovkách. Stavební povolení si každý dokázal zařídit sám, stejně tak jako živnostenský list a tak jsem začal podnikat. Ta doba, která byla nadmíru normální byla čitelná , jednoduchá a srozumitelná. Televize hrála, když byla v zásuvce, nebyl potřeba settobox , na vyplnění jakéhokoliv formuláře nebylo třeba mít vysokou, bez té se obešli i policisté, sestřičky v nemocnicích nebo učitelky v mateřské . Muži dobývali ženy , ty je za to milovaly, nenosily maskáče a v teplákách se chodilo jen na hřiště . Lidé se navštěvovali, jezdili společně na dovolené a uměli si i pomáhat .Všem se dařilo a svět se točil dál kolem své osy a já cítil , že tou osou je člověk a jeho svoboda.
Pak ale těch os začalo nekontrolovatelně přibývat. Občas nešlo postavit dům kvůli chráněné žabičce, péči o vlastní lidi nahradila přemíra péče o vyvolené z druhého konce planety, zájmy menšin zcela vytěsnaly práva většiny. Do škol pronikla jako i jinam do společnosti falešná rovnost v podobě inkluze a korektnosti. Rodiče se místo výchovou svých dětí pro ně začali zabývat sháněním kroužku a volnočasových aktivit a to vše s výmluvou na individuální osobní rozvoj namísto výchovy, lásky a péče. Muži přestali nosit ženám květiny a ty je přestaly odměňovat úsměvy a polibky, místo toho jedna druhé začala posílat srdíčka přes mobil. A já čím dál víc cítil , že ta nenormální doba, kterou jsme všichni s takovým nadšením opustili, se nám v plné míře vrátila. Tato doba přinesla s sebou nekonečnou řadu šíleností a člověk se z ní zcela vytratil.
Když jsem v mediích zaslechl první zprávy o Koronaviru, nepřikládal jsem jim velkou důležitost. Stále se něco děje a tohle se neděje u nás. Krom toho, co by to mohlo změnit. Ale čím déle s tímto virem žijeme, tím víc a víc cítím naději, že právě tato zákeřná nemoc může být tím pravým lékem na naší současnou nenormálnost. Z medií téměř zmizela témata záchrany planety a klimatu, generový aktivismus také mávnutím proutku ustoupil. Lidé po vyhlášení nouzového stavu sice neodjedou již po patnácté do Itálie na lyže , mnohému se posteskne po návštěvě muzikálu mdlé kvality , mnozí schudnou , ale jiní zase prostředky získají , ale hlavní věc, kterou díky tomuto zákeřnému viru získáme my všichni je čas. Čas na to si uvědomit vedle koho žijeme , s kým se rádi stýkáme , kdo jsou naše děti a jak se daří našim rodičům. Sám za sebe bych si neskutečně přál, aby právě tento virus, tedy Koronavirus byl tím prvním krokem k návratu k normálnosti.
