Fotbalem proti předsudkům

Kdo by před pár lety věřil, že Polák v dresu Německa dá dva góly Polsku, že nejlepší střelec Švýcarů bude Turek, že rakouští fanoušci budou skandovat chorvatské jméno jejich úspěšného střelce?

www.flickr.com

Švýcarský tým se na domácí mistrovství obratně posílil. Mezi švýcarskými reprezentanty najdeme zástupce bývalé Jugoslávie (brankář Jakupovic se narodil v Bosně a Hercegovině, záložník Behrami v Kosovu), afrického kontinentu (Djourou – Pobřeží slonoviny, Fernandes – Kapverdské ostrovy), Kolumbijce Vonlanthena, ale především tureckou enklávu v čele s nejlepším švýcarským střelcem Hakanem Yakinem (také Gökhan Inler a Eren Derdivok).

Známá je také útočná dvojice německé reprezentace Podolski – Klose, které doplňuje záložník Trochowski. Všichni tři jsou rodáci z Polska. Kuranyi se narodil v Brazílii, Neuville pro změnu ve Švýcarsku, Gómez má španělského a Odonkor ghanského otce.

Kromě toho, že se značná část členů turecké reprezentace nenarodila v Turecku, ale tureckým emigrantům různě v Evropě, vyztužili Turci svou záložní řadu Brazilcem Mehmetem Auréliem (původním jménem Marco Aurélio). Podobně za svého tvůrce hry přijali Poláci brazilského borce Rogera Guerreira. Na švédskou dvojici Ibrahimović (rodiče z Bosny a Hercegoviny) a Majstorovic (rodiče ze Srbska) si už všichni zvykli.

V neposlední řadě je nezbytné připomenout i domácí Rakušany. V soupisce jejich mužstva naleznete dva Turky (Özcana a Korkmaze), Albánce (Gercaliu), Maďara (Garicse), Němce (Harnika), ale především hvězdného střelce Chorvata (Vastice).

A proč se nad tím vším pozastavuji? Protože fanoušci své reprezentanty milují a obdivují. Ať už jsou ve skutečnosti jiné národnosti nebo rasy. Na druhé straně jsou ale schopni po návratu ze sportovního dění jít a zmlátit svého souseda třeba jen pro to, že má tmavší barvu pleti. Příkladem může být Francie. Není to tak dávno, co zde vypukly národnostní bouře. Lidé v okolí Paříže zapalovali auta a drancovali okolí. Naproti tomu za francouzský národní tým hraje většina reprezentantů, kteří se z bývalých francouzských kolonií buď přistěhovali (např. Boumsong narozen v Kamerunu, Evra narozen v Senegalu, Mandanda narozen v Kongu) nebo jsou potomky přistěhovalců (např. Nasri a velký talent Benzema mají alžírské rodiče). To už ale pokrytcům nevadí, jejich fotbalisti jsou přece Francouzi jako řemen.

Věřím, že právě tyto „národnostní paradoxy“ uvnitř jednotlivých reprezentačních mužstev mohou napomoci tomu, aby lidé začali vnímat druhé ne podle toho, jakou mají barvu kůže či akcent jazyka, ale podle toho, zda jsou to lidé dobří a poctiví či ve svém oboru úspěšní. Právě výše zmínění fotbalisté jsou toho důkazem a symbolem. Jsou ve svém oboru natolik úspěšní, že se dokázali prosadit až do národního družstva. Co na tom, že jejich rodiče jsou třeba přistěhovaní Turci nebo Alžířané. V jednom týmu, stejně jako v jedné zemi, navzdory svým různostem prostě táhnou za jeden provaz.

České reprezentaci se prozatím tento fenomén vyhnul, ale docela se těším na prvního reprezentanta České republiky černé barvy pleti či s vietnamským jménem. České společnosti to může jen prospět.