Zvetíme se k obraně veta? Děti, po nichž je veta.

Prezident republiky Petr Pavel se nedávno nechal slyšet, že právo veta členských zemí je brzdou pokroku Evropské unie a že by se ho menší státy, jako jsme například my, měly vzdát.

Později trochu zařadil zpátečku a vysvětloval, že to vůbec nemyslel plošně, ale jen v oblastech vyžadujících pružnou spolupráci (asi chtěl říci direktivnější vedení těch silnějších).

Téměř v předvečer dne, kdy vzpomínáme stopáté výročí obnovení české národní suverenity, se konečně vyjasnilo, co měl Pavel namysli. O zbytky suverenity, kterou už trochu anachronicky zrovna slavíme, budeme připraveni velmi brzo. Výbor pro ústavní záležitosti Evropského parlamentu tento týden odhlasoval Němci a Francouzi připravený dokument, který výslovně navrhuje zrušit členským státům právo veta v 65 oblastech unijního práva. Ohledně například obrany, zahraniční politiky či energetiky už by za ostatní napříště fakticky rozhodovalo Německo za přizvukování Francie.

Podle informací z médií se prý v onom výboru mělo hlasovat už 12. října, ale na žádost polské - tehdy ještě opoziční - Občanské platformy bylo odloženo na 25. října, tedy až po volbách v Polsku. Přesto se největší odpor k těmto plánům ozývá právě z Polska, kde se objevily i hlasy pro vypsání referenda v této věci.

Jak se k tomu postaví svou suverenitu právě slavící Česká republika? S prezidentem, který myšlenku konce naší suverenity podpořil už rovnou dopředu? S premiérem, který ve své funkci znectil vše, co hlásal za celou svou předvládní osobní historii, kdy o unifikaci a centralizaci EU říkal jen to nejhorší? Tihle lidé že budou naši suverenitu hájit? Ta je jim dobrá jen jako příležitost nechat si zahrát fanfáry ve Vladislavském sále.

Ale z jiného soudku prachu. Autobusová zastávka. Děti se chystají do školy. Rána. Čtyři děti mrtvé, rozervané na kusy, dvě děti zmrzačené. Jedoucí narvaný autobus. Bum. Osm mrtvých, z toho tři děti. Hřiště v parku. Prásk. Jedno dítě zabité, jedno těžce zraněné. A další a další podobné případy na denním pořádku.

Tak to hezky chodilo celých osm let. Aniž by to nějaké krasoduchy zajímalo. Proč taky. Mateřštinou oněch dětí byla přece ruština. A střelci byli žoldnéři ukrajinských oligarchů. Po devíti letech jsou ze stejných míst odváženy děti pryč. Z míst, kam denně padají bomby, minometné granáty, raketové střely a dronové systémy. Prý aby ony děti byly násilně poruštěny. Jak lze rusifikovat Rusy, to není úplně jasné. Jak se liší deportace od evakuace, to asi také ne. Je ale určitě dobré, že se takové věci vyšetřují a pomalu objasňují. Snad v některých případech i objektivně a nezávisle.

Určití lidé ale žádné šetření nepotřebují. Potřebují zaujmout rozhodný a spravedlivě nahněvaný postoj. Trochu pozérský, trochu kýčovitý, ale hlavně pokrytecký. Roztrhaná tělíčka je celá léta nezajímala, teď dojímají média svým hraným dojetím nad možná masovými únosy, možná bezpečnostními záchrannými kroky. Zabíjet děti v tom kraji lze, to nevadí, odvézt je odtamtud někam, kde se nestřílí, to je prý zločin.

A kouzlem nechtěného ve stejných dnech, kdy se český Senát takto dojímá, zmizelo z české Wikipedie heslo Alej andělů. Tak se jmenují památníčky zabitým dětem v Doněcku, Luhansku a dalších městech Donbasu. Vymazat, ještě by se v tom někdo šťoural. Není přece vůbec jedno, jaké dítě a kým je zabíjeno. Některá zabíjení dětí jsou evidentně pouze vedlejším nechtěným projevem rozhodné a spravedlivé bezpečnostní a odvetné akce, jiné zabíjení dětí je nechutným terorem a válečným zločinem. Tím může být i deportace-evakuace. Jen to člověku musí správně politicky myslet, aby věc nahlédl ve správném kontextu a ve správných proporcích.

Naštěstí nejsme odkázáni jen na elektronické slovníky, řízené pokrokovou ideologií. A tak leckdo mohl vidět francouzské či italské dokumenty o příbězích dětí, kterým jsou Aleje andělů věnovány.

Zabíjení dětí je hnusné vždy. A selektivní posuzování takového zabíjení je hnusné také.