Važme si piva, není to nic obyčejného

My, Češi, se rádi prohlašujeme za pivní národ. Ale ceníme si vůbec piva? Bereme ho vážně? Požívá pivo naší úcty a obdivu? To si vůbec nemyslím. 

Spíše bereme pivo jako ten nejvšednější nápoj, sloužící k uhašení žízně, nebo dokonce jen jako levné alkoholické pití, po kterém se hezky opijeme.

Byl jsem jednou v Brně na výstavišti na setkání s místními podnikateli. V jisté chvíli jsem začal být jak na trní a pak už jsem musel nahlas poprosit svého šéfa, že se musím vzdálit a odjet do Prahy. A kam tak spěcháte, ptal se jeden z hostitelů. Na pivní degustaci, odvážil jsem se opovědět. Společnost propukla v bujaré veselí a vzduchem létal pobavené věty o tom, jestli vítězem takové pivní degustace je ten, co je první pod stolem, a podobně. Skoro jsem se urazil a zvolal: Aha, takhle to vidíte! Kdybych řekl, že jdu na setkání vinařských someliérů, to byste jako správní snobové uznale pokyvovali, zatímco pivo a jeho zkoumání vám není dost dobré? Nic o něm nevíte!

Podívejme se třeba na samu češtinu, na zvuk slova „pivař“ a slova “vinař“.  Když se řekne „pivař“, vybaví se nám pupkatý strýc, co si každý večer ve své putyce odšroubuje hlavu, vzniklým otvorem si naleje kýbl pěnivého moku a pak si tu hlavu zase zašroubuje. A vlastně někdy ani to ne.

Zato slovo „vinař“ zní v češtině úplně jinak. Evokuje rozšafného znalce, držícího dvěma prsty stopku poháru vína proti světlu, kroužícího sklenicí pod nosem a napivšího se poté jen doušku, který se má jen poválet po jazyku a pak soustředěně polknout.

Nebo si vezměme, jak se k pivu chová naše právo. Trestáme ho spotřební daní, zatímco z vína se žádná spotřební daň neplatí. Nepřímo tak dotujeme dovážené krabicové patoky a náš národní nápoj znevýhodňujeme. Dělá to nějaký jiný národ? Vždyť i ten poslední bezdomovec u nás cumlá raději nezdaněné špatné víno než daní zatížené dobré pivo.

Pivo si ale tenhle český pohled skrz prsty vůbec nezaslouží. Mám mezi vinaři několik přátel a jejich práce si velice vážím. Pokud se ale začnou navážet do nás pivařů, obořím se na ně s tím, že to „jejich“ víno tu bylo dávno před člověkem, prostě ovoce spadlo na zem a tam zkvasilo, pročež ho vyhledávala divá zvěř, které se pak pletly všechny nohy. Zatímco pivo a lidská civilizace se zrodily zcela jistě ve stejný den a na stejném místě.

Pivo samovolně nevznikne. Potřebuje umnou ruku člověka. Nemůže někde samo od sebe povstat v louži na skále. Je to velice sofistikovaný produkt, jehož výroba vyžaduje hodně znalostí a zkušeností. Nestačí vzít nějaký plod, hodit ho do kádě a nechat zkvasit. Pivo se musí rmutovat, vystírat, vařit, kvasit a dokvašovat.

Jsme zemí, kde shodou historických okolností zcela převládl jeden jediný poměrně nový průmyslový pivní styl: český ležák. Všechny dřívější původní pivní styly, existující do vzniku ležáku, u nás vymizely. Jako v jediné zemi na světě. Proto v Česku zvítězil i pocit, že pivo je jen jedno a liší se maximálně barvou a silou, zatímco o vínu tak nějak víme, že ho existuje mnoho odrůd. Ale i v tom pivu křivdíme. Byl jsem opakovaně na mnoha pivních festivalech po světě a třeba na největší americké přehlídce mikropivovarů v coloradském Denveru se soutěží v nějakých 94 kategoriích, přičemž český ležák, který pro našince představuje celý pivní svět, je jen jednou jedinou z oněch 94 kategorií.

Pivo vůbec není jen ten základní obyčejný nápoj. Jsou i piva v cenových kategoriích nejdražších vín. Mezi pivy jsou i trabanty, i škodovky, i bavoráky, i rollsroysy, i  lamborghini. Jsou piva pro všední den i piva sváteční. Jsou piva na napití i pro labužnické chvíle. Jsou piva do vesnické hospody i na nejprestižnější stůl. Ale v každém je skryto veliké úsilí a veliké umění tvůrců.

Jeden z největších světových pivních znalců, Michael Jackson (neplést si tohoto ctihodného Angličana s oním popovým zpěvákem, i když oba jsou asi deset let po smrti), napsal o pivu mnoho krásných knih a v nich má nesčetně moudrých vět. Nebudu citovat, ale jen tak z hlavy zkusím parafrázovat jeho dvě myšlenky, které mám za své pivní krédo.

První z nich zní: až si budete myslet, že o pivu už víte dost, že ho znáte ohromné množství značek a pivních stylů, zastavte si a uvědomte si, že znáte jen malou větvičku z ohromného košatého stromu s názvem PIVO. I já se proto stále a stále snažím objevovat nové pivní světy, další a další větve toho velestromu a moc to doporučuji všem, kdo se nespokojí s povrchním pitím, ale kdo se chce otevřít novým zážitkům a novému bohatství vjemů.

A ta druhá myšlenka? Ta říká zhruba toto: když budete ochutnávat nové pivo, novou značku nebo dokonce nový pivní styl, který jste nikdy předtím nezkusili, nemějte dopředu žádnou představu, jak má to pivo správně chutnat. Posláním onoho piva není trefit se do vaší představy, ono chce mluvit samo za sebe. Dejte mu šanci a pokuste se pochopit, co bylo záměrem jeho tvůrců, co vám svým dílem chtějí říci. Protože když nové pivo budete porovnávat s nějakou svou dosavadní představou, budete nutně zklamáni, to pivo se prostě bude od vaší představy lišit. Ale to není jeho chyba, to je chyba vašeho nesprávného očekávání.

Je to, jako kdyby mladí mužové hledali svou vyvolenou podle toho, která bude kopií jejich maminky. Ale žádná dívka tu není od toho, aby vypadala a chovala se jako vaše maminka, mladí pánové. Každá dívka přichází se svou vlastní jedinečností, se svou vlastní krásou a dobrotou. Nesrovnávejte ji se svou matkou, tím urážíte vlastně obě. A sebe ochuzujete.

Zkusme jít do nové krajiny s názvem pivo. Není obydlena jen pivy, které dosud neznáte. I v těch, co jste pili už stokrát, můžete zkusit hledat něco nového, pokud zapojíte své smysly a pozornost a nebudete jen nevšímavě polykat. Zkuste si na pivo najít čas a chvilku soustředění. Ale pak si vždy připomeňte, že nejlepší pivo je to, které vypijete v kruhu dobrých lidí.

Psáno pro časopis My