Strašidlo násilí obchází Evropou. Ale co my?

Vlna atentátů na civilisty v Anglii, Španělsku, Rusku, Turecku, Francii, Belgii. Zprvu dokonale připravené, zorganizované, financované, řízené.

V poslední době ale spíše spontánní, izolované, jakoby náhodné, páchané „obyčejnými“ lidmi muslimského vyznání, často narozenými už v Evropě.

Výbuch na letišti v cizí metropoli (i když pisatel těchto řádek to letiště shodou okolností o několik dnů později navštívil), v metru v jiné metropoli (i když pisatel těchto řádek stejné metro shodou okolností také o několik dnů později navštívil), to vše se v očích normálního českého člověka odehrává „tam jinde“, v televizním světě, tak vzdáleném od normální reality.

Když ale muslimský kluk poseká sekyrou cestující v běžné příměstské bavorské lokálce, najednou si něco takového umíme představit i ve svém okolí. A to zdaleka ne proto, že pisatel těchto řádek pojede za dva dny lokálkou v místech onoho útoku. To už si umí představit i ten, kdo sedí doma a žije běžným životem třeba českého venkovana.

Můžeme kvalifikovaně i jen zcela občansky debatovat, co má dělat stát, jeho policie, armáda, tajné služby, cizinecká policie a jiné silové nebo organizační instituce vlády. Má a může toho dělat mnohem víc. A my to po státu máme stále hlasitěji chtít.

S blížícím se dechem násilí ale stále nápadněji klíčí otázka jiná: ne co má dělat stát, ale co máme dělat my sami? My, lidé, žijící zde své každodenní životy? Emigrovat na nějaký bezpečný konec světa? Ozbrojit se? Začít budovat nějaké prepperské doupě pod sklepem? Organizovat domobranu? Zavřít se doma? Možná to vše dohromady, možná nic z toho.

Hlavně máme příležitost znovu objevit ohromné hodnoty, které nás obklopují, náš způsob života, naši kulturu, naše tradice, naše mezilidské vazby, naše domoviny. Když k tomu se upneme, budeme v bezpečí víc než kdesi v bunkru.  My, jako společnost, my jako národ.

Psáno pro IVK