Sebeidentifikace, nebo spíše sebeidentifikce?

Máme uvěřit tomu, že člověk je tím, čím se cítí být. Že nic není dáno, nic není určeno, že vše je věci volby, vše je sociálním konstruktem. Prosazovatelé této ideologie se ale ještě drží při zemi.

Měli by být důslednější. Trochu jsem to před lety načrtl v publikované „Bajce o přešitých“, ale evidentně je třeba jít dál. Jestliže se kluk cítí jako holka a místo vlídné péče a trpělivosti do doby, než z toho vyroste, se mu hned dávají ničivé hormony a pak ho řezníci mrzačí na operačním stole, pak je třeba podobně důsledně zacházet s dalšími. S černochy, kteří se cítí být bělochy (vyměnit kůži), s dospělými, kteří se cítí být batolaty patřícími do jeslí, se školáky, kteří sami sebe považují za dost staré na to, aby řídili auto, se sportovními čtyřicátníky, kteří se cestou do práce najednou začnou cítit jako důchodci a zamíří místo na pracoviště na správu sociálního zabezpečení, s nešikovnými kopyty, kteří se sebeidentifikují coby neurochirurgové a dožadují se nároku na to, aby vedli složitou operaci mozku těžkých pacientů.

U všech těchto osob bychom se neměli nechat splést stereotypy a povrchními znaky, ale máme nechat promluvit je samotné. A pak respektovat jejich volbu. Jak jen asi musí trpět takový jedinec, když okolí nedokáže uznat, že on sice zdánlivě vypadá jako eskymácký stařec, jím dosud omylem byl, ale chce být respektován jako jamajská tanečnice, za kterou se na základě vnitřního pnutí považuje!

Ano. Nic už není dáno, nic už neplatí, nic už není určeno. To by byl překonaný bigotní přístup. Vše je subjektivní. A okolí je povinno takovou sebeidentifikaci přijmout a tvářit se, že ten němý na jevišti je světově věhlasný tenor. Relativizovat a zpochybnit lze nyní vše, protože je to výrazem úcty k okamžitému vnitřnímu nastavení každého z nás.

Ale pozor. Relativizovat a zpochybňovat lze vše, ovšem kromě relativizování a zpochybňování. To relativizovat a zpochybňovat nesmíte, protože sama relativizace je pod sankcí nezpochybnitelná. Nevím, co je na tom tak složitého k pochopení. A tak všechna naše dosavadní poznání, zjištění, ověření, to vše můžeme coby překonané hodit do koše, protože místo toho budeme empaticky přijímat i tu donedávna sebebláznivější fikci. Sebefikci. Sebeidentifikci.

Zbývá udělat už jen poslední krok. Jestliže se každý může sebeidentifikovat coby někdo jiný, než reálně je, pak to mají mít právo činit nejen jednotlivci, ale i skupiny, společenství, národy, státy a režimy. A jestliže se nějaký režim sám sebe identifikuje jako demokratický a svobodě jednotlivce přející, pak ho tak musíme i brát.

A pokud se v tom režimu bude běžně kamenovat za rouhání nebo používat mučení při nedostatečném projevu úcty k symbolům režimu, pak tyto drobnosti musíme začít chápat jen jako nepodstatné odstíny svobody a demokracie.

Psáno pro Deník TO