Potrhlé televizní kádrování

Současné dění kolem České televize lze popsat jednoduchými slovy. Síly a zájmové skupiny, které onu instituci monopolně drží po celé věky jako svou hračku, jsou zvyklí vyhrávat pouze deset nula. 

Pokud zničehonic vyhrají „jenom“ devět jedna, považují to za porušení pravidel a požadují anulování výsledku zápasu.

Tito kádrováci křičeli ve všech případech, kdy se zjevila sebemenší naděje, že by do jejich secvičené harmonie mohl zaznít nějaký odlišný hlásek. Ale to, co zkoušejí nyní, je už projevem naprostého zoufalství. To nás všechny mají za nesvéprávné negramoty? Nějaký advokát jménem Kučera, kterého si najali ti politici, jimž dosud Česká televize slouží, tvrdí, že někteří kandidáti na člena Rady české televize nesplňují požadavky dané zákonem o ČT.

Problémem je totiž to, že prý nejsou navrženi dostatečně prokádrovanými organizacemi a sdruženími, protože navrhující sdružení údajně nereprezentují významné názorové proudy ve společnosti. Vůbec nejde o tahanici, který spolek reprezentuje či nereprezentuje významnou část veřejnosti.  Každý, kdo umí číst a není líný si najít příslušnou pasáž zákona, zjistí, jak se věci ve skutečnosti mají.

Druhý odstavec čtvrtého paragrafu Zákona o České televizi zní: „Návrhy kandidátů na členy Rady předkládají Poslanecké sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.“ Nikde se nepíše, že tyto organizace mají reprezentovat významné názorové a jiné proudy, ale pouze různé zájmy, což reprezentuje úplně každá registrovaná organizace.

Novodobí kádrováci nás naivně chtějí splést zněním prvního odstavce téhož paragrafu, kde se o významných proudech opravdu mluví: „…Členy Rady volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky … tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy.“

Zákon ale nepožaduje, aby už navrhující organizace a sdružení zastupovaly významné proudy. Nepožaduje po nich vůbec nic. Snad kromě toho, že mají představovat nejrůznější zájmy. Požaduje však po Poslanecké sněmovně, aby ona sama volila složení Rady tak, aby v ní (nikoli už v navrhujících organizacích) byly ony významné proudy zastoupeny. Jediným suverénem, který rozhodne o tom, že Rada ČT bude mít takové složení, aby v ní byly zastoupeny významné společenské proudy, je tedy sama Poslanecká sněmovna svou volbou.

Zákon neříká, že už jen kandidátem na členství v Radě se může stát pouze ten, koho navrhne organizace, která zastupuje významný společenský proud. Může ho navrhnout kdokoli. Zákon říká, že z takových kandidátů Poslanecká sněmovna volí tak, aby ve výsledku rada tyto významné proudy reprezentovala. To, že jisté složení rady reflektuje významné názorové a jiné proudy, se prostě pozná podle toho, že bylo zvoleno. Protože Poslanecká sněmovna takto Radu zvolila. To chce někdo tvrdit, že pokud zákonodárce, který má mandát od všech voličů, navolí to či ono složení Rady, pak tato Rada dostatečně nereprezentuje společnost? Kdo zastupuje společnost lépe, než zvolení poslanci? A kdo je jimi volen, reprezentuje i jejich voliče, to je snad jasné.

Pokud některého kandidáta navrhne kupříkladu Sdružení křesťanských myslivců obce Bílsko, vůbec to přece nemusí znamenat, že takový kandidát bude reprezentovat jen pět členů onoho sdružení. Možná bude představitelem širokého venkovského konzervativního proudu. A kdo o tom rozhodně, zda takovým představitelem je? Poslanecká sněmovna svou volbou.   

Krkolomná právní argumentace, nehodná dospělých lidí, prozrazuje, co všechno jsou schopni použít ti, jejichž prsty po celá desetiletí tahaly za drátky, ti, které vysílání České televize vždy hladilo po srsti, ti kteří přímo či nepřímo žili z miliardového rozpočtu této nekontrolované pevnosti.  

Po celá léta zobala Rada managementu České televize z ruky. Nechala se jím zvát na různé akce, televize si ji chovala jak v bavlnce. A takoví radní pak místo toho, aby zastupovali veřejnost, diváky i plátce televizního poplatku, a kontrolovali, zda management televize tyto zájmy dostatečně naplňuje, naopak televizní management zuřivě bránili před kritikou veřejnosti. A někdo si myslí, že to tak musí být na věky. A ten někdo se nyní může pominout, když několik radních skutečně dělá svou kontrolní práci.

A kdo teď nejhlasitěji křičí, že je ohrožena „nezávislost České televize“? Přeci ten, na kom je tato „nezávislá“ televize závislá nyní. Svým pokřikem říkají: tato televize je výhradně naše a pouze naše musí zůstat. Vy ostatní ji jen plaťte, ne že nám do toho budete mluvit. 

Ladislav Jakl (autor se před 30 lety jako poslanec a poté jako historicky první vedoucí Úřadu Rady pro vysílání významně podílel na pokládání základů mediální legislativy u nás)