O deviantech, aneb když básník přebásní sám sebe

Lidská společnost je jedním mořem zla, nenávisti a špatnosti. Sobec sobci sobcem, zlá mysl zlomyslníkům ruku vede, všude jen zmar, beznaděj, prostopášnost, křivda a utrpení. Vichr hříchů vzdouvá vlnobití msty a chamtivosti, v lepším případě lenosti, hlouposti a zmatenosti na nedohledných pláních oceánu zkažených vod.

Tenhle obraz světa je i pro své autory licencí, nadsázkou, symbolem. A oslím můstkem k tomu, aby mohli hovořit o světlých výjimkách. O ostrovech pozitivní deviace v moři vší nectnosti. Je to obraz srozumitelný a fungující. Všude špatnost a jen tu a tam ční úsilím dobrých lidí ostrovy přejícné lásky, o něž se tříští vlny úpadku.

Bez úsilí a odhodlání dobrých lidí potopí se časem ostrovy v bouři kruté zuřivosti. Zatímco při neúnavné vytrvalé snaze pozitivních úchyláků mohou ostrovy růst a spojovat se v pevninu. Přirovnání je to snad každému jasné a používá se v různých obměnách po generace.

Do chvíle, než přijde básník inovátor. Má pocit, že opakem ostrovů pozitivní úchylky není moře zla kolem ale jakési ostrovy úchylky negativní. Jenže co je pak to moře? Jen neutrální vody? To ale obrací původní příměr naruby. Neutrální vody neděsí, dá se v nich plout a nic si neslibovat. I malé dobro nad nimi vítězí.

Není třeba k vyjasnění protikladnosti dobrých a špatných příkladů malovat obrazy ostrovů. Postačí mluvit o pozitivních a negativních případech chování, o dobrých a špatných společenských jevech. K tomu nepotřebujeme moře. Zatímco ostrov jako obraz má smysl jen v moři protikladném.

Příklady mohou někdy kulhat, když se berou moc doslova. Mohou být i nepřesné. Ale musí fungovat. Jako funguje obraz kladné odchylky v moři zla. Ale kladné a záporné ostrovy obklopené mořem nevímčeho jsou obrazem, který nefunguje. Je to prostě blbost. Příklad, kdy básník v touze po obraze přebásní sám sebe.