EU: léčba otevřených ran solí

Vylezu z té nory, až to tu přestane smrdět, pravil tchoř. Něco podobného před měsícem pronesla vrchní unijní komisařka von Leyenová. Hluboce se zamyslela, a pak přišla s ohromující myšlenkou.

Že napříště už nebude politika EU sledovat výhradně jen boj s podnebím, ale začne myslet i na prosperitu, rozvoj a sociální dimenzi života obyvatel EU. Člověk si při tom nemohl nevzpomenout na legendární 35 let stará slova Milouše Jakeše z Červeného Hrádku o tom, jak že jsme to prý v minulosti s tou socializací tak trochu přešvihli. Soudruzi viděli, že mašina řízené a plánované socialistické ekonomiky se zadrhává, a rozhodli se experimentovat s prvky samostatné obchodní politiky státních podniků a jejich jednotek.

Ostatně, to nebylo nic nového. Pokusy s různými chozrasčoty, kvazitržními „obchodně dodavatelskými vztahy“ a podobnými experimenty, tvářícími se jako ekonomická reforma, se periodicky opakovaly celá desetiletí komunistického hospodářského Kocourkova. Jeden prvek byl společný: zkusit vrátit firmám, manažerům a zaměstnancům jakous takous motivaci a zainteresovanost na efektivitě jejich podniku.

Ano, o tom, že bohatství vzniká ze svobody, věděly různé civilizace už po staletí, nebyl to žádný objev až Adama Smithe či Ludwiga von Misese. Možnost svobodně na trhu uplatňovat produkty svého úsilí plus ochrana soukromého vlastnictví, to vždy byly prvky, na kterých stálo bohatství civilizací.

Věděli to už za Starého Říma, když začali propouštět zemědělské otroky, dávat jim půdu do dlouhodobých nájmů a umožnili jim prodávat sklizeň na trhu. Říkalo se tomu kolonát a po určitou dobu to pozvedlo v té éře již upadající prosperitu říše. Věděli to i bolševičtí revolucionáři v Rusku, když potřebovali zemi zpustošenou občanskou válkou alespoň trochu ekonomicky konsolidovat, a tak přišli před sto lety s Novou ekonomickou politikou, která v omezené míře a po omezenou dobu opět umožnila soukromé podnikání.

Že by se nyní podobně rozsvítilo v hlavách bruselské vrchnosti? Ani náhodou. Důkazů jsou tisíce. Jako třeba ten poslední. Minulý týden projednávala Evropská radě prý převratnou Zprávu o stavu vnitřního trhu. Už sám název Zprávy ale varuje, že nějaký recept na ekonomické neduhy Evropské unie například v podobě deregulace v ní hledat nemůžeme. Jmenuje se totiž „Mnohem více než jen trh“. A co v ní tedy hledat můžeme? Další posílení unifikace a byrokratizace v nejrůznějších oborech, od kapitálových trhů a finančních služeb, telekomunikačního trhu až po trh s energiemi.

Evropská rada se nad Zprávou zaradovala a vzduchem létala slova o „nové dohodě o konkurenceschopnosti“ a o „vytváření podmínek“, které by firmám umožnily lépe využít příležitostí, které poskytuje „klimaticky neutrální, digitální a oběhové hospodářství“. Jestli v tom mezi řádky čtete nové masivní přerozdělování, nové dotace, nové pobídky, nová zvýhodnění, protekce a stimuly, pak čtete dobře.

Krize unijní ekonomiky se tedy bude řešit přesně tím, co tuto krizi způsobilo: regulací, centralizací, byrokratizací, dalším pokřivováním cen. Navzdory heslům o nových akcentech na růst, prosperitu a rozvoj, se kterými bruselské elity přicházejí jaksi náhodou zrovna před volbami do eulamentu, si můžeme být jisti, že rány unijní ekonomiky se budou léčit solí a místo uvolňování sešněrovaného trhu se dočkáme dalšího utahování šroubů.

Ono to ale nemůže být jinak. Celá myšlenka tzv. evropské integrace vyšla z chybného poučení na rozvalinách Druhé světové války. Poválečné elity došly k názoru, že riziko příštích válek bude eliminováno, když se zamezí obchodním sporům, vyhrocenému konkurenčnímu boji, konfrontaci hospodářských zájmů velkých odvětví a celých států. Že to všechno jsou atributy svobodného trhu a nutné předpoklady nového bohatství a nikoli skutečné zdroje válek, to tehdy tak silně vnímáno nebylo. Příštím válkám prostě zamezíme regulací, dohodnutými kvótami, limity a omezením konkurenčního boje. A tomu všemu budeme nahlas říkat bourání bariér a vzájemné otevírání se.

Ze všech pórů se na nás tyto dny valí propagandistické juchání a slavení dvacátého výročí našeho vstupu do EU. Základním mottem manifestací je „Zažijte Evropu“. No, je záhadou, k čemu potřebujeme EU, abychom „zažívali Evropu“. Spíš bychom Evropě přáli heslo „Přežít Evropskou unii“.

Když jsme před dvaceti lety do EU vstupovali, mnohým se dálo, že střet mezi liberalizací trhu a konceptem trhu naopak řízeného „správným směrem“ pořád ještě není rozhodnut, a že když se do něj aktivně zapojíme, ještě se budoucí vývoj evropské integrace může překlopit směrem ke svobodnému trhu a individuálním svobodám. Podle všeho to už tehdy bylo naivní.

Dnes ale už i ti největší optimisté vidí, že po této stránce je dávno dobojováno. EU se stala prostorem ekonomického úpadku, a naopak ohromného rozvoje sociálního inženýrství s ambicemi takových rozměrů, jaké naše civilizace ještě nezažila.

Je tedy jasné, že s touto částí světa, která je naším domovem, už nelze udělat něco zásadního jen nějakou cestou „mírného pokroku v mezích zákona“. Musí přijít velký dějinný otřes. Otřes, který bude bolet. A u kterého dlouho nebude jisté, jestli přinese zlepšení, nebo ještě větší úpadek.

psáno pro IVK