Nápady, jak utratit cizí peníze

Jistě to znáte i z jiných míst. Městská část Praha 6 (podobně jako celopražská radnice a mnoho dalších) vyhlásila soutěž o nejlepší nápady, jak realizovat v tomto pražském obvodu něco nového, zajímavého a užitečného.

Jde už o pátý ročník soutěže. Ta je inzerována prostřednictvím velmi nákladné reklamní kampaně, která se snaží inspirovat invenci místních občanů nahozením fiktivních projektů různých originálních hřišť, zábavných koutů, veřejně přístupných prostor pro realizaci všelijakých koníčků a dalších roztomilostí.

Pojďme si ale férově říci, o co tu jde. Prý má veřejný sektor šetřit. Prý jsou veřejné finance v katastrofálním stavu, státní rozpočet kumuluje ke stávajícímu dluhu další nový schodek, vláda připravila úsporný tzv. konsolidační balíček - a radnice zatím přemýšlejí, jak utratit další peníze.

Máte nápad na to, jak nabídnout spoluobčanům novou službu, která by se jim líbila? Pak zcela jistě zbohatnete. Založíte si firmu, vyztužíte si ji svým nápadem coby podnikatelským projektem a vyděláte velké peníze. Protože nabídnete lidem produkt, který chtějí, který se jim líbí, který jim až dosud chyběl – a za který si tedy rádi zaplatí. Oni budou spokojeni, vy budete bohatí.

Jenže ono je to trochu jinak. Pěstujete nějaký koníček. A rádi byste s obdobně založenými lidmi měli k dispozici vybavený prostor, kde ten koníček provozovat. Ale moc vás není. I kdybyste se všichni složili, pořád to nebude stačit na nájem, personál ani nutné vybavení. Tak co s tím? Zařídíte, aby vám to zaplatili cizí lidé, kteří váš koníček nesdílejí. Aby ho nedobrovolně zaplatili ze svých daní.

Přesně na tom jsou tyhle veřejné „projekty“ založeny. Jak utratit cizí peníze, peníze lidí, kteří si vaši službu nevybrali a kteří se nemohou bránit, až jim finanční úřad poleze do kapes. Ono jde sice o křiklavý případ, ale zároveň je to jen jeden z mnoha příkladů letité praxe našeho veřejného sektoru.

Z veřejných peněz by mělo být dovoleno financování pouze veřejných statků sloužících všem. Jako třeba veřejné osvětlení nebo bezpečnost. Vše ostatní je služba realizovatelná dobrovolným kontraktem, smlouvou mezi nabízejícím a službu přijímajícím. A veřejné instituce tu nejsou od toho, aby nabízely službu, Protože ji umějí poskytnout jediným způsobem. Nařízením, zákazem nebo penězi, které musejí lidé platit povinně. Tedy silou. Donucením.

Přesto se naše veřejné instituce předhánějí v tom jak zařídit (některým) lidem jednou tohle dobro, jindy zase jiné dobro. Proč města stavějí, financují či provozují sportovní areály, bazény, kulturní zařízení? Aby ti, kteří tyhle služby využívají, nemuseli platit plnou cenu, ale aby na jejich kratochvíli museli povinně přispívat i tací, kteří podobné služby konzumovat nechtějí.

Radnice se tím ale běžně chlubí. Postavili jsme tohle, odkoupili toto, provozujeme tohle, nabízíme támhleto. Vždy je obsloužena jen úzká část poplatníků a jejich rodin. Ale platit musí i všichni ostatní. A to je něco ke chlubení? Ne, to je neschopnost oddělit od sebe privát a erár, oddělit statky soukromé a statky veřejné, spotřebu kolektivní a spotřebu individuální, službu využívanou dobrovolně na základě vlastního rozhodnutí a službu vnucovanou.

V jedné západočeské vsi mají takový hezký koutek, vyprojektovaný pro společný odpočinek dětí a seniorů. Prolézačky, lavičky, houpačky i zákoutí pro čtení nebo stolní hry. Vše luxusní. Muselo to stát snad milion. Možná i nějaká dotacička se sehnala. A jak to odpadlo? Jako v té pohádce o princovi, který měl krásu, moc i bohatství. Ale děsně mu smrděly nohy. Moudrý poustevník mu poradil: jdi tam a tam, najdeš vesnici, v ní takový plácek - a tam ani noha nepáchne.

Protože vládnout má poptávka, nikoli nabídka.