Nálepky a nálepkovači

Všimli jste si čím dál frekventovanějšího výskytu slov „konspirátor“, „konspirace“ a „konspirační“? Většinou bývá používáno jako nadávka vůči oponentům politického hlavního proudu.

No, autor těchto řádek od chvíle, kdy se naučil číst, chápal tato slova v původním vlastním smyslu slova, tedy jako „spiklenec“, „spiknutí“, „spiklenecký“. Dokonce před více než 40 lety napsal píseň jménem Konspirační blues.

Jenže dnes žijeme v době „vyvlastňování“ termínů. Když je možné vyvlastnit i duhu, tak proč ne termíny, že. Takže pokud někdo ztvrdí, že oficiální hlásné trouby vládní moci neříkají úplně pravdu, že některé své plány i skrývají, že mohutné vlivné zájmové skupiny obvykle prosazují své cíle pod zástupnými argumenty a často konstruují všelijaké komploty, pokud někdo píše, že média hlavního proudu běžně používají manipulace, zamlčují fakta a vědomě překrucují realitu, pak je okamžitě hlídacími psy liberální demokracie okamžitě sám označen na „konspirátora“

Abychom tomu lépe rozuměli, tak ještě jednou: kdo mluví o spiknutí mocných tohoto světa, je sám označen za spiklence, za konspirátora. A nikomu to není divné. Kdyby byl třeba označen za pošuka nebo plašana, konstruktéra krkolomných vysvětlení jednoduchých společenských jevů, ještě by to člověk chápal. Ale mluvíš o zločinu? Jsi zločinec! Mluvíš o lžích? Jsi lhář! Mluvíš o neveřejných jednáních a dohodách, jsi spiklenec! To je jako logické?

Ne že by takoví z mínění pošuci mezi námi nežili. Někteří lidé skutečně mají úpornou tendenci za vším vidět projev temného plánu kdesi v doupěti ukryté skupinky rafinovaných světovládců tahajících za všechny nitky. Takové Spiknutí s velkým S je však opravdu příliš jednoduchým vysvětlením všech složitostí světa.

Ale opravdu máme vše, co se na nás valí, vnímat jen čistě prvoplánově, povrchně, důvěřivě a doslova? Nemáme hledat možné skryté souvislosti? Máme zcela odmítnout názor, že různých všemožných spiknutí s malým s je odjakživa plný svět a že neveřejné dohody, plány, spojenectví a skryté cíle tu byly odjakživa a i dnes jsou jedním z faktorů, určujících podobu světa? Máme ignorovat, že svět je plný z propletených zájmů, z nichž mnohé jsou skutečně ne zcela čisté, ne zcela veřejné a ne zcela oficiální? Asi prý máme. Jinak jsme okamžitě sami označeni za konspirátory, za spiklence. Dostaneme nálepku. Žijeme totiž ve světe nálepek.

Nejen v politologii, ale i v politice samotné a v politické publicistice se bez patřičné terminologie neobejdeme. Pomocí termínů třídíme směry politického uvažování, koncepce ústavních systémů, postavení jednotlivce ve společnosti, volební a institucionální mechanismy, zkrátka jako ve všech oborech i tady nám termíny slouží k tomu, abychom se navzájem chápali. Pokud ovšem známe definice jednotlivých termínů a rozumíme jim všichni podobně.

Jenže poslední dobou se nám tady rozmohl takový nešvar. Jeho šiřitelé používají jisté obraty k odsudku, k projevu zhnusení, k ostrakizaci, dehonestaci, k očerňování, zesměšňování a umlčování oponujících politických názorů a jejich nositelů. Pak se původně neutrální věcné terminologické označování mění v nálepkování, v nástroj propagandy.

A platí u toho jedno pravidlo: když někoho nálepkovat, tak důsledně. Nálepka se musí opakovat dozblbnutí. Tak, aby na onálepkovaném nesmytelně ulpěla a v očích veřejnosti s ním splynula v jedno. A toho si také všimněme: nálepkovací charakteristiku používají média hlavního proudu jen pro někoho. Ty hodné subjekty nemá poslušný novinář potřebu strkat do žádné hanlivé škatulky, maximálně napíše „prozápadní“, „proevropský“, „středopravý“ nebo „středolevý. Daleko častěji si ale vystačí s oficiálním jménem subjektu nebo jeho zkratkou.

Zato hlavním proudem nemilované poltické subjekty, ale i svobodné mediální platformy, jednotliví výrazní veřejní kritici moci, protestní iniciativy, alternativní akce a shromáždění, ty není možné nechat jen tak. On by si ten čtenář, divák, posluchač, nebo cílová skupina příslušného horlivého aktivistického politika či člena nátlakové skupiny mohli myslet, že nemilované subjekty jsou prezentovány neutrálně, objektivně, pomocí standardních politologických charakteristik, a tedy že si každý může o daném subjektu udělat závěry sám. Tak to tedy ne, holenkové. Nic si sami dělat nebudete. Jste tupé stádo, vězíte v osidlech hybridní války, jste terčem nepřátelské propagandy, jste hněteni dezinformacemi, a tedy potřebujete pomoc. Potřebujete nálepky.

Nejčastější nálepkou dneška je populista. Někteří politici a novináři ji používají tak často, že by zasloužili malý popapulismus. Přitom v politologické literatuře je to termín obvykle definovaný velmi jednoduše: populista slibuje víc, než může splnit. A ví to o sobě. Jako klasický příklad bývá uváděna předvolební kampaň ve stylu „snížím daně a zvýším státní výdaje, a přitom nenadělám dluhy“. Jenže dnes je za populistu označován každý, komu se nelíbí divoké progresivistické sociálně inženýrské experimenty elit stejně tak, jako se nelíbí všem normálně uvažujícím prostým lidem.

V německojazyčném a frankojazyčném případě skoro není možné v neutrálním smyslu slova použít termín „pravice“. Jim už pouhé tohle slovo zavání příklonem k nacismu. A krajní pravice? To už je tam nálepka zcela diskvalifikující. Přitom k jejímu získání stačí nepodporovat umělou masovou imigraci, sebezničující boj s podnebím, stodevadesát pohlaví nebo požadovat větší kompetence pro jednotlivé členské státy EU. Přitom můžete mít levicový, skoro socialistický program. Ale tím se nezachráníte. Nálepka ultrapravičáka je nesmytelná.

Někdy nálepkovače zaskočí, když nálepku prostě přijmete. Ano, já jsem krajní pravičák. Jestliže pravice je individualistická a levice kolektivistická, jestliže pravice akcentuje svobodu jednotlivce, zatímco levice silnou roli státu, pak jsem krajní pravičák a neberu to jako dehonestaci, ale jako pochvalu.

Čímž se dostávám k vyústění této úvahy. Nálepkování coby projev snahy někoho ostrakizovat, diskvalifikovat, zesměšnit, dehonestovat, marginalizovat, degradovat či jednoduše pomluvit, je hnusné, zlé, laciné a nepřijatelné. Proto je třeba po nálepkovacích důsledně požadovat, aby prostřednictvím standardních politologických nástrojů prokázali oprávněnost použití nálepky v tom či onom případě. Budou se kroutit a nedokážou to. Pak si zaslouží ochutnat vlastní medicínu: měli bychom jim přilepit na čelo nálepku s nápisem, ve kterém si tolik libují při označování kritiků: „dezinformátor.“

Ale jestliže odmítneme nálepky jako mimořádně odpornou formu politického faulu, neodmítejme současně i starou dobrou neutrální a obsahově korektní politologickou terminologii. Trpělivě dál dávejme politickým myšlenkovým směrům ustálená a definovaná jména, třiďme je a zařazujme je do svých škál a diagramů podle míry konzervativismu a etatismu.

Jinak totiž riskujeme, že nám zase bude vládnout slepenec, který nespojuje žádný pojmenovaný hodnotový a programový základ, ale jen touha držet moc. A to by byl náš svět divným místem.

psáno pro Deník.to