Mají homosexuálové nárok na adopce dětí? Nemají. Nikdo ho nemá.

Myšlenka nějakým způsobem vytknout do právního řádu speciální právo pro homosexuály na adopci dětí je postavena na dvou zásadních omylech (kromě absence hodnotových základů, ale ty asi nelze přesvědčováním nikomu oktrojovat).

Prvním je, že problematika adopcí spadá do jakéhosi okruhu přirozených nároků dospělých osob, druhým je představa, že kdesi v sirotčincích strádají houfy bezprizorních dětí, pro které je každá péče lepší než ta, které se jim dostává nyní.

K tomu prvnímu: Ne, žádné právo adoptovat dítě neexistuje a existovat nesmí. Ani pro heterosexuály. Dítě není hračkou, na kterou lze vznášet nějaký nárok, a pokud tomuto nároku není vyhověno, je prý dotyčný dospělý o svůj nárok diskriminačně okraden. Stát má u dětí, které jsou vlivem mnoha okolností svěřeny do jeho péče, za povinnost sledovat jen a pouze jejich zájem. Nedostal ve svěřených dětech materiál sloužící k ukojení tužeb žadatelů o adopci. Stát, který rozhoduje o svěření dítěte do péče, smí přihlížet pouze k jeho zájmu, nikdy ne k zájmu žadatelů.

Proces adopcí není žádnou samoobsluhou nebo koloniálem, kam lze přijít a zeptat se: nemáte nějaké pěkné děcko, mně je doma smutno… A stát řekne: jojo, podívám se do skladu, něco se tam najde. Tady máme pěkný kousek, chcete ho zabalit? A za dveřmi krámku stojí homosexuálové, kterým je vstup odepřen. Ne, tak to není a nesmí být, to je představa zcela scestná.

Stát je povinen zvažovat, zda je adopce v zájmu dítěte, a má právo prověřit, zda případný budoucí rodičovský pár skýtá záruky, že zájem dítěte nebude ohrožen. Stát nemá nástroje, jak vidět do lidí a prolustrovat dispozice každého páru do nejmenších detailů. Musí být ale povinen zvažovat všechny zjistitelné okolnosti, které mohou výchovu ovlivnit nebo pro ni přinést jakákoli rizika. Bojovníci za nárok homosexuálů adoptovat děti vlastně nebojují za žádná práva, ale za to, aby stát nesměl přihlížet mezi mnoha jinými okolnostmi k tomu, že „pár“ je tvořen osobami stejného pohlaví, protože by je tím diskriminovat.

A proč by zrovna k této okolnosti stát (a příslušní odborníci státem pověření) přihlížet neměl jako k čemukoli jinému? Kterou okolnost odborníkům ještě zakážeme zkoumat, aby se to nedotklo citů žadatele? Státu v tomto smyslu nesmíme zakazovat vůbec nic. Pokud dotyčný odborník shledá, že rizikovým faktorem je třeba kouření nebo jistá tělesná indispozice, není žádným projevem diskriminace, když k těmto věcem přihlédne, je to pouze projev snahy zvážit vše, co může mít vliv na péči o svěřované dítě.

A k tomu druhému? Mýtus o přeplněných nevyhovujících sirotčincích je také zcela mimo realitu. Kojenecké ústavy a další zařízení tohoto typu jsou u nás na světové úrovni. A rozhodně se v nich nenacházejí tisíce právně volných dětí, pro které nelze najít ochotné pečovatele. Je to přesně naopak. Tisíce párů čekají, zda se v těchto zařízeních nenaskytne k adopci volné dítě, a často čekají marně. Sám jsem čekal tři roky, vím, o čem mluvím. V ústavech péče je o děti velmi dobře postaráno a je tam navíc nemnoho dětí. Je třeba proto velmi poctivě zvážit, zda a komu je svěřit, a ne, že je třeba udat je komukoli, jen aby „netrpěly v sirotčinci“. Ostatně velká část dětí v ústavech ani není tzv. právně volná, to znamená, že trvají rodičovská práva biologických rodičů.

Trochu cynicky, ale pravdivě řečeno, poptávka po dětech převyšuje nabídku, nikoli naopak. I to je důvodem, proč je třeba žadatele o adopci prověřovat co nejdůkladněji a rozhodně nelze si zakazovat zkoumat některé okolnosti, které mohou péči o svěřené dítě ovlivnit.