Kolem horké kaše

Dnešní čtenář musí umět číst mezi řádky. Politická korektnost, konformita, snaha přizpůsobit se, to vše brání novinářům, politikům, úředníkům či policistům říkat, že kolečko není čtvereček, bílá není černá a kočka není pes.

A tak si posvém překládáme slova jako „mladíci“, „výrostci“, „gangy mladistvých“, „ruskojazyčné mafie“ nebo „sociálně vyloučení.“ Mistři jsou v tom v Německu, kde krkolomnost některých mluvčích nabývá až komických podob. Takže když o nějaké teenagerce říkají, že má „migrační pozadí“, není řeč o jejích hýždích, ale o jejích přistěhovaleckých rodičích.

Francie nyní zažívá svého Floyda, onoho zfetovaného kriminálníka, který v USA zemřel při policejním zákroku. Od té doby bezpečnost mnoha amerických měst zásadně poklesla, protože policisté se bojí nařčení z rasismu. Teď do nové kvalitativní fáze chápání pouličního bezpečí vstoupila i Francie poté, co policista zastřelil řidiče nerespektujícího pokyny kontrolující hlídky. Jenže tím řidičem byl přistěhovalecký teenager. A tak rozhořčení imigranti pálí auta a budovy, rozbíjejí výlohy a útočí na policisty. Ale při pojmenování, co se tam děje, média pořád chodí kolem horké kaše.

I my máme (zatím v mnohem měřítku) vážné problémy s etnickými menšinami. Třeba v Jablonci se děti vracejí domů zbité či okradené. Nebo obojí. A co se dočteme? Že tam řádí gangy výrostů. Z čeho ovšem tito „výrostci“ vyrostli, to se dočteme jen mezi řádky.

A tak nalhávání si do kapsy pokračuje. A to je hlavní překážkou v řešení problému tam, kde je. V etnicky, sociálně či nábožensky motivovanému odmítání přijmout základní civilizační standardy. Dnes lze veřejně sprostě nadávat někomu jen pro jeho národnost či státní příslušnost, urážet ho, zesměšňovat, kolektivně obviňovat. Ale dotyčný musí být příslušníkem jen jednoho nyní nepopulárního konkrétního národa, u všech ostatních by to bylo trestné.

Jenže u všech ostatních není přijatelné nejen nadávat a urážet, ale prostě i jen kritizovat, či pouze pojmenovávat. A tak kolem sebe slyšíme samé komické šroubované opisy toho, že nějaký arabský či cikánský spratek někomu s radostí ublížil. A my musíme číst mezi řádky.  

Divíme se, že někde se menšinová etnika stávají určovateli pravidel pro všechny ostatní, že se pasují do role nedotknutelných, kteří si mohou dělat cokoli, co se jim zlíbí? Nedivme se. Je celkem přirozené využít šanci, kterou někdo z hlouposti poskytne. A naše civilizace tuto šanci poskytuje. Pocit beztrestnosti, pocit ukřivděnosti, pocit nároku na bezpracný život. To my za to můžeme. Říkáme: my jsme ti hodní, co vás nikdy nebudeme omezovat, nejsme přece rasisti.

Tak jo, tak neomezujete, teď budeme diktovat pravidla my, slyšíme jako ozvěnu svého „my to zvládneme, buďte vítáni.“  Teď už leckde procitá nejen naivní veřejnost, ale opatrně i státní instituce. Ale ono už je pozdě. Nevratné změny ve společnosti nastaly. Poučíme se?