Klovající zelené vrány

Lze někdy souhlasit se klimatickými fanatiky? Divná otázka, že. Nikdy by mě nenapadlo, že ji někdy položím. A už vůbec ne, že si na ni v jistém smyslu odpovím kladně. Co mě přimělo k tomuto comingoutu?

Soudní kauza, která právě skončila v Amsterodamu. Tam bojovníci proti podnebí žalovali leteckou společnost KLM, která se podle nich dopouštěla klamavé komunikace, když prohlašovala, že její služby přispívají k „udržitelnosti“. Pro tuhle skoro dnes společensky povinnou slovní mlhu už dokonce existuje termín: greenwashing. Něco jako „zelené vymývání“.

Ano, tak to dnes je. V reklamě už nestačí předvádět, že vaše zboží či služby jsou levné a kvalitní, nestačí, že zaujmete sexy modelkou, vtipným hercem nebo povedenou grafikou. Musíte hovořit dnešní politicky korektní novořečí. V reklamě pro české venkovské hospodyňky se musí objevit pár černochů, hezkých rasově vyvážených rodinek, ale hlavně musíte blekotat cosi o záchraně nějaké nejmenované planety, šestnáctkrát skloňovat nesmyslné slovo „udržitelnost“, nechat ženy předvádět své chlapácké technické přesnosti a muže přebalovat mimina a navlékat korálky.

A ještě musíte být dostatečně didaktičtí. Zpravidla v takové správné reklamě malý spratek poučuje své rodiče nebo prarodiče, jak se správně pokrokově spotřebitelsky chovat. Prim má při tom všem demonstrace boje s kysličníkem uhličitým, což je ten plyn, který je zdrojem prakticky veškeré živé hmoty na Zeměkouli.

Velké korporace tyhle fanatické a rituálům jakési náboženské sekty se podobající výrony provádějí samy od sebe, protože jejich pokrokový kindermanagement je produktem progresivistického zdegenerovaného školství. A ty ostatní firmy se holt přizpůsobují době, konkurenci, a také tlaku finančních institucí, které si dělají černé puntíky, kdyby některý z bodů aktivistické mantry nebyl dostatečně dodržován. Tlak zákazníka? Ten je vedlejší. Zákazník stejně nemá kam utéci. On si nic takového nepřeje, ale pokrokovost už má jako součást produktu, je to takové all inclusive.

Ale zpátky do Amsterodamu a jeho letiště Schiphol. Toho, kde bylo před lety možné vidět skleněné buňky, kde se všem hezky na očích tlačili kuřáci, aby si v ponížení davu mohli dát poslední šluk před dlouhým letem. Nebo kde byly vedle sebe dva výčepní kohouty téhož fádního piva. Jen z jednoho kohoutu bylo pivo o čtvrtinu dražší, protože bylo podchlazené. U ledového piva totiž necítíte senzorické vady, tak vám je skoro jedno, co pijete. A za to si někteří zákazníci asi připlatí. Že mrazit je energeticky mnohem náročnější než vytápět, to zrovna v tomto momentě nerozhodovalo.

No, a na tom letišti aerolinky KLM lákaly zákazníky na to, že když se proletíte jejich letadlem přes oceán, přispějete k udržení kdovíčeho. Udatní bojovníci s podnebím pochopitelně vědí, že i ten nejdůmyslnější kerosin se při spalování zčásti promění i v onen zlý (i když životodárný) kysličník uhličitý. A požadovali stažení takové reklamy. A u soudu vyhráli.

Angličané tomu říkají „dog eats dog“. Do češtiny bychom to přeložili asi jako „vrána vráně oči vyklove“ nebo „vlk vlkovi vlkem“. Prostě zelení blouznivci narazili na ještě větší zelené blouznivce. A proč lze při tom fandit těm blouznivějším blouznivcům?

Nachytali krasomluvné korporativce při pokrytectví. A to je vždycky kino, kde normální člověk rád sedí v první řadě s kyblíkem popcornu.

psáno pro IVK